Povídky

OSTIRION 2 - pokračování OSTIRIONU 1

12. listopadu 2014 v 0:02
OSTIRION 2 - pokračování OSTIRIONU 1, který najdete v sekci "Povídky" pod názvem "Po deseti letech a filmu "Interstellar"


Lidé na měsíci i na lodi přečkali další noc, dopřáli si několik hodin neklidného spánku. V podzemním hangáru na základně Theia se dalšího dne probudila naděje. Lidé stísnění v malém prostoru opět začali doufat ve vysvobození. Přijali od androidů lékařskou a potravinovou pomoc a hovořili s posádkou křižníku Ostirion. Naděje však záhy pohasla. Kosmická loď byla sama ochromena poruchami nejdůležitějších zařízení a také posádka trpěla tím, co zničilo kolonii.

V komunikačním sektoru lodi vládla stísněná nálada. První důstojník a vojenský důstojník museli být uspáni, protože zcela propadli psychóze. Ostatní pociťovali únavu a deprese a spolu s tím co prožili si taktak udržovali zdravý rozum.
Vedoucí vědecké sekce se nervózně podíval na kapitána a ten jej pohledem vyzval k hovoru.

"Tak vážení, musíme se rozhodnout a musíme to udělat rychle. Nikdo z nás neví, co se to s lidmi děje, ale všichni víme, že to přepadá jednoho po druhém a není proti tomu žádná obrana. Netušíme, za jak dlouho přiletí záchrana ze Země." "Pokud vůbec", napadlo ho, ale raději o tom pomlčel.


Jedna z žen začala vzlykat:

"Ne, to se nemělo stát. Nedokážeme to. Jsme odkázáni jen na hlasitá slova, nerozumíme si … Velký nás opustil."


Kapitán ji uchopil za ruku a snažil se ji uklidnit. Lidé se na sebe vystrašeně dívali a vedoucí vědecké sekce hovořil dále:

"Jak už jsem řekl, nevíme, kdy nám na pomoc přiletí někdo ze Země nebo z jiné kolonie. Ostirion vydrží bez možnosti manévrovat na stabilní oběžné dráze asi tak dva měsíce. Během té doby se záchranou rozhodně počítat nemůžeme. Zkrátka navrhuji následující: Kapitán je oprávněn řídit v případě nouze operace androidů. Hlavní počítač je přeprogramuje, aby uvedli do chodu alespoň jeden pomocný hmotový konvertor na Thei a shromáždili do hangáru co nejvíc zásob. Poté přivoláme výsadkovou loď na Ostirion a poletíme na základnu. Tam se přidáme k těm, co přežili, podstoupíme společně Modlitbu spánku a androidi nás přístroji uvedou do hibernace. Poté vyřadí z provozu poškozený gravitační transformátor. Androidi vydrží ve stavu bdělosti po dobu několika měsíců, budou snad moci hlídat naše hibernátory, zařízení recyklace atmosféry a podobně. Budou také ve spojení s Ostirionem. Třeba telepatické i rádiové spojení ruší nějaká energie neznámého původu, která se brzy vytratí, stejně jako se objevila. Androidi by poté přivolali pomoc. Nic jiného nám v tuto chvíli nezbývá."

Kapitán se rozhlédl po tvářích posádky. Všichni souhlasili s doktorem. Kapitán se snažil nedávat najevo svůj vlastní strach."Tohle se opravdu nemělo stát." pomyslel si. Hluboce se nadechnul a pronesl nejtěžší rozhodnutí v životě:


"Vidím, že všichni souhlasí. Ano doktore, nic jiného nám nezbývá. Opustíme Ostirion a přemístíme se na základnu. Ať je Velká jednota při nás."

Posádka se nyní rozdělila do dvou skupin. Ostirion se při svém oběhu kolem Uranu opět přiblížil Mirandě a tak se kapitán, druhý důstojník a navigátor rádiem spojili s výsadkovou lodí a vedli ji k Ostirionu. Museli si počínat s mimořádnou opatrností - nikdo z nich neřídil kosmickou loď jen s pomocí kamer a radaru od dob pilotního výcviku. Po třech hodinách se však v dálce objevila malá tečka a výsadková loď se blížila do doku na Ostirionu. Druhá část posádky shromažďovala potřebné vybavení, kontrolovala funkci hibernátorů a starala se o dva nemocné. První důstojník a vojenský důstojník na tom byli bídně. Leželi ve svých kajutách pod vlivem uklidňujících prostředků a vypadali, jakoby spali. První důstojník navíc utrpěl otřes mozku, když sebou házel v kajutě, než ho přivolaní lidé uklidnili.


Výsadková loď konečně přistála v doku a lidé začali s nakládáním. U spojení se základnou Theia zůstal navigátor. Chvílemi pozoroval nakládku v doku, ale většinou studoval kolonii Theia a její poškození. V mysli se mu honily chmurné představy o tom, co tak bez příčiny zavinilo zničení základny a zmaření tolika životů. Nakažlivá choroba? Přístroje by ji zjistily, napadlo ho. A vždyť infekční nemoci se naposledy objevily před třemi sty léty! Navigátor pozoroval ochrannou kopuli základny, schované na dně obřího kaňonu. Uran nyní osvěcoval celou kopuli, která se blýskala jako mýdlová bublina. Navigátor požádal o větší přiblížení obrazu. Z hlásiče se ozvalo:

"Hovoří kapitán: Celá posádka se shromáždí v doku! Opakuji, celá posádka se shromáždí v doku!"

"Tak už." Odtušil navigátor. "Odejdi v míru k Velkému, Ostirione." Zvedl se z křesla a naposledy pohlédnul na obraz Thei. Něco ho však zarazilo, prohlížel si ochranou kopuli základny. V odraženém světle planety na ní zasvítila tenká stříbřitá nitka táhnoucí se po části obvodu kopule. Okamžitě mu došlo, o co se jedná. Navigátor hlasitě zvolal:

"Kapitáne, posádko! Všichni okamžitě do komunikačního sektoru. Prohlédněte si kopuli Thei, je na ní prasklina!"

Lidé opustili výsadkovou loď, nechali tu vše včetně lůžek dvou nemocných a spěchali do komunikačního sektoru. Kapitán vyvolal trojrozměrný obraz základny a všichni pátrali po prasklině.

"Tady!" Ukázal navigátor, sotva přiběhl do komunikačního sektoru. "Kopule buď nevydržela výbuch velitelského a spojového centra, nebo ji poškodilo kolísání gravitačního převodníku."

Kapitán pohotově přikázal:

"Hlavní počítači! Odložit start výsadkové lodi! Žádám spojení s kolonií Theia!"


Projektor se rozsvítil a uprostřed místnosti se objevila postava staršího muže:

"Pane kapitáne, právě otvíráme hangár, aby androidi mohli přivést zásoby…"

Kapitán ho nenechal domluvit:

"Veliteli, okamžitě uzavřete vchod do hangáru! Na ochranné kopuli je prasklina! Všichni se oblečte do skafandrů!"
"Ó Velký! Musíme…" vykřikl velitel základny, ale nedomluvil.


Posádka lodi fascinovaně sledovala obraz: Komunikační sektor naplnilo hřmění, jak kopule Thei nevydržela tlak vzduchu a roztrhla se na dvě části. Unikající atmosféra rozházela trosky poškozených budov po základně a dílo zkázy dokonaly části obří kopule, s burácením se řítící na zbytek kolonie. Vyděšená posádka Ostirionu sledovala vnitřek hangáru, lidské postavy se tu zmítaly ve vzduchu a vítr je hnal ke vchodu. Vichřice vylomila dveře hangáru a ty smetly několik androidů vezoucích náklad. Do hukotu vichru a třeskotu poletujících trosek se mísily výkřiky lidí. Několik z nich se opíralo o potrubí a drželo dalšího, který lomcoval dveřmi skříně se skafandry. Jednotlivci ze skupinky však postupně odpadávali vysílením a nedostatkem vzduchu. Nakonec se lidský řetězec roztrhnul, vichr slábnul a na zemi ležely mrtvé postavy, ještě před chvílí lapající po vzduchu, nyní znetvořené ničivou silou vakua.

Kapitán vše pozoroval jako přikovaný ke svému křeslu. Lidé skryli obličeje v dlaních a někteří propukli v pláč.
Poutník setrvával v místě, do kterého ho přivedla náhoda. Sbíral do sebe sílu, která byla v pustém vesmíru oázou života. Čím déle tu zůstával a sílil z duchovní energie, tím více cítil, jak jednotlivé částice té síly slábnou a vytrácejí se. Věděl, že to působí on, ale to vědomí pro něj nemělo žádný význam. Sbíral síly dál. Zaměřil svou pozornost na nejsilnější pramen té duchovní energie a pronikl do té dimenze jejích původců, které říkali Velká jednota. Spolu s Velkou jednotou v něm zněly miliardy hlasů a rezonovaly lidské city a vášně, jemu zcela cizí. Pouze jediná mu byla blízká, ač ji neznal. Zněla zároveň s vlnami všeobecného Sdílení, byla v každé částici té spojené hmoty. Byl to Soucit. Přijal to nové poznání a uvědomil si, že Soucitem jsou ty bytosti ve své podstatě nejblíže počátku - Stvořiteli. A Počátkem je přece spojeno vše ve vesmíru, tyto bytosti, stejně jako Poutník!


Vytušil, že až pochopí význam Soucitu, cesta domů bude blízko.

Minula další noc. Kosmický křižník Ostirion, vrchol dokonalé techniky vybavený zbraněmi smrtící síly nyní bezmocně obíhal velkou planetu z mračen uhlovodíků. Nálada posádky připomínala skupinu odsouzenců na smrt. Nebylo jak pomoci kolonii Theia, zničené zřícením ochranné kopule a únikem atmosféry, Theia byla neobyvatelná. Motory lodi nefungovaly, nedalo se letět na Theiu a přistát, a přitom si všichni uvědomovali, že gravitace Uranu je za dva až tři měsíce stáhne k sobě, Ostirion zmizí v oblacích plynů a rozdrtí jej tlak atmosféry. Nikdo se ani nepokusil o spojení s androidy na Mirandě, alespoň s těmi, kteří snad ještě fungují. Nemělo smysl pro ně posílat výsadkovou loď - každá váha navíc by jen urychlila konec Ostirionu v atmosféře Uranu. Někdo dokonce navrhnul poslat výsadkovou loď na Mirandu. Zbavili by se tak několika desítek tun váhy a získali by druhý bod pro vysílání S.O.S. Jen kdyby vysílače dostatečně fungovaly, kdyby fungoval hlavní počítač, kdyby fungovaly telepatické moduly … posádka propadala beznaději.

Nakonec se přece jen rozhodli a kapitán s navigátorem pomocí dálkového ovládání navedli loď zpět na měsíc Miranda a přistáli s ní poblíže trosek základny Theia. Mezitím zbytek posádky diskutoval v komunikačním sektoru. Vedení debaty se ujal vedoucí vědecké sekce:

"Vážení, s kolegyní jsme přišli na jednu myšlenku, nepopírám, že je ten nápad téměř šílený, ale prosím, vyslechněte nás. V naší situaci musíme zkusit naprosto všechno, co by nám mohlo pomoci. Navrhujeme, aby kapitán a technici údržby vyřadili ochranné pojistky hlavního počítače a pokusili se ho zprovoznit v plném rozsahu, včetně vyšších intelektuálních funkcí a modulu předvídání budoucnosti. Bez ohledu na rizika, která z toho vyplývají. Potom bychom se s počítačem poradili o naší situaci."

Ostatní v místnosti se zamysleli. Byla to opravdu jediná možnost, ale co si od ní mají slibovat?

Kapitán a navigátor přišli do komunikačního sektoru asi dvacet minut poté. Vyslechli si návrh a kapitán se na vedoucího vědecké sekce obrátil s otázkou:

"Pane doktore, uvědomujete si vůbec, co navrhujete? Hlavní počítač lodi není obyčejný stroj k řízení jiných strojů. Vyšší intelektuální funkce počítače, modul předvídání budoucnosti, stejně jako naše telepatické moduly, to všechno využívá principů, kterým ještě nerozumíme. Víme jen, že ty principy fungují a něco z nich dovedeme použít. Jestliže hlavní počítač rozhodl, že může pracovat jen v nouzovém režimu, bylo to jediné možné rozhodnutí. Víte přece, že faktor bezpečnosti má v jeho práci největší váhu. Jistě jste slyšel o případech, kdy byl porouchaný modul předvídání budoucnosti přinucen pracovat. V takových případech může modul sám ovlivnit vývoj budoucích událostí. Výsledkem bylo zmizení několika lidí beze stopy, zničení továrny na zemi … bylo více takových případů."

Doktor se zadíval kapitánovi do očí a odpověděl:

"Pane kapitáne, plně si uvědomuji nebezpečí svého návrhu. Ale ve většině těch případů pracoval modul předvídání budoucnosti celkem normálně. Můžeme si vybrat: Buď téměř jistá smrt, nebo alespoň nějaká naděje."

Kapitán zakroutil hlavou, ale pohlédl na technika údržby:čividně vytržený z hlubokého zamyšlení, odpověděl:

"Snad … snad ano. Ano, pokud odstraníme bezpečností pojistky, kapitán vydá svůj příkaz a potvrdí jej všichni členové posádky … tedy ti, kteří mohou. Počítač potom obnoví svoji řídící strukturu během několika desítek minut. Telepatické moduly nefungují a fungovat patrně nebudou ani potom, takže pokud spuštění modulu předvídání budoucnosti někomu ublíží, tak to snad budeme jen my sami. Doufejme, že tím nespácháme hřích proti principům Velké jednoty."

Lidé se tedy rozhodli. Po hodině práce se všichni opět shromáždili v komunikačním sektoru a s napětím očekávali spuštění počítače. Po chvíli se v místnosti rozezněl monotónní hlas:

"Hlášení hlavního počítače. Hlavní počítač obnovil vyšší intelektuální funkce. Vyšší intelektuální funkce nespolehlivé."

"Hlášení hlavního počítače. Hlavní počítač obnovil funkci modulu předvídání budoucnosti. Funkce modulu předvídání budoucnosti nespolehlivá."

"Hlášení hlavního počítače. Modul předvídání budoucnosti oznamuje devadesátiprocentní pravděpodobnost zřícení lodi do atmosféry Uranu za devět až deset týdnů. Kontrolní matematický výpočet oznamuje devadesátidevítiprocentní pravděpodobnost zřícení lodi do atmosféry Uranu za devět až jedenáct týdnů."

Poté promluvil kapitán:

"Hlavní počítači: Objasni příčinu poruchy hmotového konvertoru, příčinu poruchy telepatických modulů, příčinu omezeného dosahu rádiového spojení, příčinu poruchy vyšších intelektuálních funkcí hlavního počítače, příčinu poruchy modulu předvídání budoucnosti! Použij modul předvídání budoucnosti a veškeré dostupné informační zdroje!"

K lidem dolehla odpověď:

"Hlavní počítač: Potvrzuji příkaz. Dobu ohlášení výsledku nelze určit."

Lidé dál napjatě čekali. Zatím se zdálo, že počítač funguje, i když nikdo neměl jistotu, jak přesné a spolehlivé jsou jeho údaje. Za neskutečně dlouhou hodinu čekání se z hlásiče ozvalo:

"Hlášení hlavního počítače: Dle analýzy je pravděpodobná příčina poruchy hmotového konvertoru, poruchy telepatických modulů, omezeného dosahu rádiového spojení, poruchy vyšších intelektuálních funkcí hlavního počítače, poruchy modulu předvídání budoucnosti: Nevyvážená energetická bilance okolí lodi. Důvod: Neznámý vnější činitel. Vnějšího činitele nelze identifikovat ani lokalizovat. Výsledek analýzy nelze ověřit."

Sotva však lidé začali diskutovat, ozvalo se další hlášení:

"Hlášení hlavního počítače: Modul předvídání budoucnosti ohlašuje selhání vyšších intelektuálních funkcí počítače v neurčitém čase. Příčina neznámá. Uzavírám vyšší intelektuální funkce. Hlavní počítač v módu nouzový režim za 4,3,2,1, teď."

"To se dalo čekat." Odtušil kapitán, a hned pokračoval:

"A to, co oznámil počítač jako svoji analýzu, vlastně víme také."


Kapitán pátral po obličejích posádky. Na některých tvářích objevil zklamání, většina však jen unaveně a odevzdaně sledovala vývoj událostí.


Kapitán tedy rozhodl:

"Posádko! Pokusit se znovu obnovit funkce počítače nemá smysl. Máme štěstí, že se nic dalšího nepřihodilo a že počítač opět funguje alespoň v nouzovém režimu. Jak jste mě informovali, vaše bolesti hlavy a deprese se zhoršují. Věřím vám, ostatně, pozoruji to sám na sobě. Jsme na pokraji vyčerpání, v bezvýchodné situaci. Zbývá nám už jedině toto: Posádka podstoupí hibernaci, kapitán zůstane na stráži. Budeme věřit, budeme doufat. Ptám se teď všech: Vidíte jiné řešení, nebo souhlasíte se mnou?"

Vedoucí vědecké sekce vstal z křesla:

"Přátelé! Všichni víme, že kapitán má pravdu. Spolehněme se sami na sebe a na naši víru."

Několik lidí přikývlo, ostatní tiše vyřkli souhlas. Na několika tvářích se objevily slzy, ostatní od nich raději odvraceli pohled. Muži a ženy na lodi se vzchopili k poslednímu úkolu. Naprogramovali automatiku údržby životního prostředí na lodi a zapojili kryogenní jednotky hibernátorů.


Za několik hodin už leželi dva muži v bezvědomí a šest ostatních lidí na pokraji vysílení v hibernačních kójích a usínali do nejdelšího spánku svého života. Ke snům je vyprovázel kapitánův hlas rozléhající se po celé lodi:

"Velký, obracíme se k Tobě v nejvyšší nouzi s Modlitbou spánku. Jako věříme v Tebe, věříme také, že nás uslyšíš i přes tragédii, která nás postihla a zpřetrhala naše spojení s Tebou. Prosíme Tě, pomoz nám přetrvat ve spánku po krátkou dobu Tvé věčnosti, prosíme Tě, uchovej naše životy, spas je, aby Ti po probuzení mohly dále sloužit ve Velké jednotě s Tvými dětmi ve vesmíru."

Lodní čas ukazoval pozdní večer a kapitán osaměl na velitelském můstku. Cítil obrovskou únavu a přemýšlel o tom, co ji způsobilo. Bylo to jen vypětí posledních dní, anebo ho už pomalu stravuje to neznámé zlo, které dělá z lidí zvířata a pak je zabíjí? Podlehne mu brzo i on? Neměl už sílu ani k Modlitbě o samotě. Jen aby se udržel vzhůru, hledal v lodní databance. Nakonec se mu podařilo najít to, co už dlouho doopravdy nezaznělo. Tolikrát už poslední dobou slyšel lidský hlas a teď po něm toužil, ale slyšet ho nemohl. A ta únava - ztěží se držel na nohou. Snad mu pomůže alespoň nalezená hudba. Z akustického rozhraní se pomalu vznášely úvodní tóny Dvořákovy symfonie Z nového světa. Překonal prvotní strach z toho, kdy přímo cítil, jak tóny symfonie zní kolem něj i v něm samotném, ale potom si na něj rychle zvyknul. Hledal v té jednoduchosti poselství něčeho vyššího a pomalu je nacházel. Opravdu lidé kdysi žili tak bídně? Sdělovali si myšlenky slovy, hudba zněla jen z nástrojů a nebyla zdokonalena prvky telepatického přenosu…bývali tak osamocení, jako je teď on? Snažil se zbavit myšlenek beznaděje, seděl nehybně v křesle a přitom plul s hudbou a oknem na přídi pozoroval soustavu Uranu.


Uran, otec bájných titánů utkaný z modrozelených mračen zabíral většinu výhledu a rychle se otáčel uvnitř prstenců. Kolem obra plulo několik maličkých měsíců a další byly patrné jen jako skvrnky stínů na jeho povrchu. Kapitán chvíli sledoval jiskrný pás vnějšího prstence Epsilon, který obepínal plynového obra jako velká obruč. Poté sklouzl pohledem na Uran a snažil se sledovat nejasné shluky mračen velké jako celá Země, jak pádí po obvodu obra rychleji, než kterákoli bouře na jeho rodné planetě. Uran se blížil k periheliu a sluneční energie probouzela zmrzlý svět k podivnému jaru. Zvětšení lodních senzorů odhalilo, jak planetou zmítají bouře a vánice uhlovodíkového sněhu, který se rozpadal na lehčí a těžší vločky vířící nahoru a dolů plynnými závoji. Hlouběji kypěla mračna z tříště ledu a metanu, zdejší atmosféra ponořená do věčné noci byla mnohem chladnější než nejkrutější mrazy arktických plání.


Kapitán zaostřil přístroje ještě hlouběji a vkročil do obrazu prostorového projektoru. Kolem něj se rozpoutalo děsivé inferno. Do nedozírných dálek se táhly temné mraky, kterými sršely oslnivé blesky a tavily je na oblaka černých diamantů. Jejich zrnka se sypala jako jiskry mihotavým osvětlením blesků a diamantové krupobití bičovalo hladinu oceánu, který svou bezednou hloubkou obklopoval železité jádro planety. Prostor hřměl nesčetnými ozvěnami hromů a praskotu elektrických výbojů, hučel temným duněním atmosférických poruch a syčel divokými reakcemi plynů a kapalin. Kapitán bázlivě ustoupil z obrazu projektoru, aby ho zasáhnul svistot smyčců a hukot fanfár. Zapotácel se, když nastupovala poslední část symfonie doprovázená explozí diamantového roje na hladině oceánu. Jako v agónii slyšel tóny skladby a napínal zrak do dálav ledového pekla všude kolem. Hlubší vrstvy atmosféry neproniknutelné hustoty a drtivého tlaku však odhalily svá tajemství jen projektoru. Zato velmi řídká vnější atmosféra poskytovala fascinující pohled i pouhému oku. Kapitán pohlédnul oknem na Uran, který nyní světélkoval neobvykle silnou elektrozáří, způsobenou elektrony z radiačních pásů planety, které reagovaly s mlhami vodíku.


"Fantastický svět." Pomyslel si kapitán. "A zároveň náš hrob." Dodal si chmurně. Vykročil z obrazu a hlas Uranu i tóny Dvořákovy se vytratily. Chvíli pozoroval z okna intenzivní luminiscenci a pak se obrátil zpět k řízení. Bude třeba naplno spustit radiační štíty. Zahmatal v prostoru projektoru po ovladačích štítů, tiše vyřknul povel a potom se vyčerpaně sesunul do křesla. Všude bylo zase ticho. Tak temné a mučivé, bez jediné ozvěny někoho blízkého v mysli, takové, jaké nikdy nepoznal. Tak sám, jako lidé kdysi žili celý život, bude on muset dožít ten svůj. Dokáže to vůbec? Nebyli lidé dřív osamocení a nedokonalí, ale přece jen šťastnější? Nebyli blíž té záhadě, která je teď tady zabíjí, blíž počátku všeho i Velkému? Kapitán hledal zbytky zdravého rozumu, který se mu zatemňoval a opouštěl ho. Dlouho odevzdaně hleděl z okna na Uran, cítil jak se propadá hlouběji a hlouběji sám do sebe. Jeho poslední jasná myšlenka patřila dávkovači povzbuzujícího nápoje. Otočil se k němu.

Sotva však odvrátil pohled od okna, téměř ztratil vědomí, až se mu zavřely oči a podlomila kolena. Zároveň se mu zdálo, že pohasla i záře planety. Ale hned potom ucítil osvobozující úlevu, jeho mysl byla po několika dnech zase čistá a soustředěná.

A zazněla v ní slova nové naděje.


Poutník spočíval v nepostižitelném předivu časoprostoru Uranovy soustavy. Sál zdejší duchovní energii, která však zároveň s tím pohasínala. Necítil nic, když si uvědomil, že na smrti bytostí na měsíci a hrozbě smrti dalších na kosmické lodi má vinu právě on. Zkoumal vesmír kolem sebe dál, pronikl k hlavnímu pramenu té životadárné energie, lidmi nazývanému Velká jednota a naslouchal v něm hlasům lidského Sdílení. Objevil v něm Soucit a snažil se ze všech sil zjistit, jaký je to princip. Věděl už, že jedině tudy vede cesta k Počátku a tedy i Domů. Ale jak probudit dimenzi Soucitu, aby ho zavedla do jeho Domova?
A najednou, v jediném okamžiku, pochopil a Soucit se probudil i v jeho duchu. Vyslal k miliardám duší Velké jednoty své poselství a ta před ním otevřela bránu časoprostoru, cestu Domů. Sebral veškeré síly a jediným skokem opustil náš vesmír.
A s jeho skokem domů se v myslích všech lidí ozvalo i Poutníkovo pochopení:

"Vy! Lidem u sedmé oběžnice centrální hvězdy hrozí smrt. Pomozte!"



Po deseti letech a filmu "Interstellar"

11. listopadu 2014 v 23:58
Milí přátelé,


včera jsem shlédnul sci-fi film Interstellar. Možná to není nejlepší sci-fi, které jsem kdy viděl, ale mezi ty nejlepší se určitě řadí.


A snad budete shovívaví, když dnes ve shodě s tímto tématem, které mě dosud naplňuje, zveřejním svoji sci-fi povídku, kterou jsem - marné se času bránit - napsal už před deseti lety. Psal jsem ji upřímně, se zapálením pro věc a zároveň s vědomím, že sice nejsem spisovatel, ale že se přeci jen najde pár podivínů, ke kterým se moje vytištěné stránky donesou. Pravda, tehdy jsem ještě nic netušil o tom, že za pár let založím na internetu vlastní blog (blog na internetu, co to je? Usmívající se


A tak Vám dnes na svém blogu přináším sci-fi povídku ve dvou pokračováních: Ostirion 1, a Ostiron 2

OSTIRION 1

OSTIRION


Ostirion nehybně spočíval ve stabilním bodě s nulovou gravitací kdesi ve vzdálených končinách Sluneční soustavy. Kapitán lodi seděl v křesle na velitelském můstku a hluboce ponořen do vln vesmíru přijímal jeho věčný klid a prázdnotu. V dřímající mysli se objevil Signál, kapitán zbystřil pozornost a vyslal k hlavnímu počítači Otázku. Loď se mírně zachvěla a hvězdy v okně se roztočily, jak korekční motory srovnávaly loď k novému kurzu.


Nicotná tečka lodi Ostirionu zazářila plamenem trysek a vystřelila kamsi do temného vesmíru. Mezitím přicházela Odpověď:


"Přenos: Základna Theia - loď Ostirion. Stav ohrožení. Úkol stavu ostražitosti lodi Ostirion ve stabilním bodě 1 změněn. Nový kurz lodi: Uran, měsíc Miranda, základna Theia. Účel změny úkolu lodi: Ochrana obyvatel kolonie Miranda. V případě nutnosti vojenský zásah. Podrobnosti ve vizuální příloze. Konec přenosu."


V kapitánově mysli se objevily obrazy z Mirandy. Dozvěděl se o epidemii jakéhosi šílenství, které postupně zachvacuje celou kolonii na Mirandě, tolik důležitou základnu k výrobě čistých prvků z Uranovy atmosféry. Kapitán viděl obrazy skupin lidí, kteří se bezcílně a trhaně pohybují chodbami, viděl jiné lidi, jak ničí zařízení kolonie a napadají ostatní. Uviděl i vystrašené obličeje těch mála lidí, kteří zůstali příčetní. Viděl podzemní hangár, kam se ukrylo vedení kolonie a volalo o pomoc. A volání jako zázrakem zaslechla nejbližší loď a dle rozkazů pro takové situace okamžitě změnila kurz. Tou lodí byl kosmický křižník Ostirion.


Uplynulo několik hodin. Ostirion se hnal periferií sluneční soustavy a kapitán vedl loď nebezpečným pásmem meteorů a prachu kolem Saturnu. Loď obletěla vnější prstence a gravitace obří planety ji spolu se zábleskem trysek vystřelila směrem k dalekému Uranu. Anihilační motory vyzářily do kosmu každou sekundu energii atomové exploze a poháněly monstrózní loď rychlostí blesku nezměrným prostorem vesmíru. Bravurní souhra mezi kapitánem a navigátorem vynesla Ostirion z nebezpečného pásu asteroidů, senzory nehlásily přítomnost žádného objektu v okolí několika miliónů kilometrů a tak loď divoce zrychlovala.

Ostirion brzy překonal druhou i třetí kosmickou rychlost a jeho dráha se změnila z hyperboly na téměř přímkovou trajektorii, loď spěchala k záchraně lidské kolonie na výspě sluneční soustavy a každá hodina času navíc mohla být osudová. Ostirion zlomil všechny rychlostní rekordy a stal se nejrychlejším tělesem sluneční soustavy od úsvitu věků. Pestrý kotouč plynového obra se rychle ztrácel ze zorného pole, ustalo burácení anihilačních motorů a pominulo inerciální pole, které posádku chránilo před drtivou silou zrychlení. Ostirion opět obklopilo ticho a prázdnota vesmíru. Po dlouhém soustředění si kapitán konečně odpočinul. Ale ne nadlouho, v jeho mysli se znovu ozvalo volání:


"Hlavní počítač. Stav nebezpečí. První důstojník žádá o přímý rozhovor!"



Kapitánovo křeslo proplulo trupem lodi a objevilo se uprostřed komunikačního sektoru, jehož stěny se zformovaly do krychle mezi Energetickým sektorem a Velitelským můstkem. Ve stejný okamžik sem přibyl i první důstojník a jeho oči znepokojeně pátraly po obrysu kapitána, který znaly vlastně jen zevnitř své mysli. Po chvíli se zraky obou mužů setkaly. Uplynulo několik sekund a kapitán nervózně vyslal:


"Rozhovor!"


První důstojník si však poklepal na čelo, otevřel ústa a pomalu, ale hlasitě pronesl:


"Telepatický modul nefunguje. Žádám o hlasitý rozhovor."


Kapitán ani okamžik nezaváhal a hlasitě promluvil:



"První důstojníku, žádám vysvětlení!"



"Kapitáne, já … já vlastně žádné vysvětlení nemám. Můj telepatický modul najednou fungoval špatně a potom úplně přestal fungovat. Nejde ho opravit, a když ho vyměním za jiný, ten také nefunguje. Nechal jsem se vyšetřit, ale podle lékařských přístrojů jsem zcela zdravý. Nic z toho nechápu. Pane kapitáne, já … nemohu pracovat … a je mi tak divně …snad jen jako malé dítě jsem se cítil tak … bezmocně."


Kapitán se zachmuřil. Tak vážná věc se stane zrovna tak schopnému a vůbec vynikajícímu člověku. Co se mu to vlastně stalo? Nepamatoval se, že by v životě slyšel o takovém případu u dospělého a zdravého člověka. A přitom je to pro toho muže tak ponižující. Kapitán se pokusil o laskavý pohled a několika vstřícnými slovy prvního důstojníka uklidnil, vše se jistě brzy napraví.



Loď se řítila ke svému cíli stále rostoucí rychlostí. Minula pásmo asteroidů a zárodků komet, urazila už polovinu své cesty a dosáhla maximální rychlosti, oproti které se i nejrychlejší komety loudaly hlemýždím tempem. Ostirion se nyní řítil vesmírem jednou třicetinou rychlosti světla, tak rychle, že by za několik dní opustil Sluneční soustavu, jeho rychlost byla dokonce několikanásobkem únikové rychlosti z galaxie. Kdyby tak Ostirion pokračoval dál, stal by se za jeden a půl milionu let první lodí, která opustila Mléčnou dráhu. Kapitán s navigátorem vydali povel k brzdícímu manévru. Korekční trysky otočily loď zádí ve směru letu a mohutný zážeh hlavních motorů začal loď zpomalovat stejně, jako to dělaly prastaré námořní lodě, když brzdily zpětným chodem lodních šroubů. Ostirion se po krátké době přiblížil k Uranu a stočil se ke skoku na oběžnou dráhu kolem planety.




Mezitím se však uvnitř lodi dělo něco zlověstného. Všichni členové posádky s výjimkou kapitána začali mít potíže s telepatickými moduly. Posádka byla zároveň informována o úkolu, který ji čekal. Loď sestoupí na oběžnou dráhu kolem Uranu a ve výsadkové lodi vyšle na měsíc Miranda jednotku androidů. Androidi - vojáci mají zjistit situaci a po dohodě s posádkou Ostirionu mají učinit nutná opatření. Mezitím se v doku připravovala výsadková loď, androidi byli oživeni, jako loutky se zvedli z kryogenních kójí a nastoupili do výsadkové lodi. Vojenský důstojník vypracoval plán operace a po jeho schválení kapitánem a hlavním počítačem začaly přípravy. Výsadková loď doplnila palivo a naložila zásoby, počítač naprogramoval androidy a uvedl zbraňové systémy do stavu bojové pohotovosti. Kapitán Ostirionu vše sledoval z velitelského můstku. Potvrdil požadavek počítače a spolu s vojenským důstojníkem vložili do počítače aktivační kódy pro zbraně. Z trupu lodi se vynořily hlavně částicových děl a nabity ničivou energií hrozivě mířily do kosmu. Zprávy z Thei byly nejasné a posádka Ostirionu se musela připravit na záchranou misi i na boj.



Kapitán sledoval přípravy s pochmurným klidem. Zavřel oči a zamyslel se:



"Všechno jde jako při převratu na Marsu. Snad Velký ani tentokrát nedopustí, abychom museli použít částicové zbraně."


Krátká modlitba mu pomohla, aby se znovu soustředil na svůj úkol. Ale tentokrát se přece jen dělo něco jiného, než před léty na Marsu. Kapitána tížila podivná krize mentálního spojení, která se začala projevovat u jeho posádky. Rozhodl se tedy k tomu, co udělal snad dvakrát v životě. Svolal celou posádku k ústnímu rozhovoru. Uprostřed lodi se zformoval Komunikační sektor a sešlo se tu pět mužů a tři ženy, všichni lidé přítomní na vlajkové lodi kosmické armády.



Kapitán se ujistil, že je tu celá posádka a nasadil vážný, ale klidný tón:


"Vážení. Svolal jsem vás z důvodů, o kterých již víte. Potýkáme se s nepochopitelnou krizí mentálního spojení a k tomu nás čeká rozsáhlá akce na záchranu obyvatel Mirandy. Situace je opravdu vážná. Navrhuji, abychom se všichni současně pokusili spojit se s Velkou jednotou a požádali ji o radu."


Jednomyslné "Ano, souhlasím." celé posádky uslyšel v mysli i z úst těch, kterým záhadně vypověděly telepatické moduly. Kapitán začal s hlasitou Modlitbou a posádka se k němu připojila. Ale toto nebyla slavnostní příležitost a lidé sem nepřišli za duchovním zážitkem. Přišli s prosbou o pomoc, s voláním do dálav vesmíru, spojeným neviditelnými nitkami lidských myslí a duší ve Velkou jednotu. Pluli společně ve snu prostoru a času a v jejích myslích zněly tisíceré ozvěny. Žádná z nich jim ale neposkytnula radu, pouze to pouto Sdílení a podpory, jistotu vyšší moci, ke které se lidstvo obracelo ve Velké jednotě, to vše vlilo posádce alespoň sílu a uklidnění.


Najednou však hlasy tiché i skutečné přerušil řezavý signál alarmu:



"Pozor, krizové hlášení hlavního počítače! Zadané řešení krize mentálního spojení není možné provést. Příčina jevu neznámá.



Pozor, krizové hlášení hlavního počítače! Modul předvídání budoucnosti oznamuje selhání ústředního hmotového konvertoru za 47,5 hodiny.



Pozor, krizové hlášení hlavního počítače! Funkce modulu předvídání budoucnosti nespolehlivá. Vyšší intelektuální funkce počítače nespolehlivé. Příčina neznámá. Uzavírám vyšší intelektuální funkce. Hlavní počítač v módu nouzový režim za 7,6,5,4,3,2,1, teď."


Posádka ztuhla v šoku. A nato se po místnosti rozběhly mrazivé pohledy s tichým zvoláním:



"Velká jednoto, stůj při nás!"


Všichni členové posádky horečně přemýšleli. Kolaps hlavního počítače byl tou nejvážnější komplikací se kterou se na lodi kdy setkali, ale ohlášené selhání hmotového konvertoru bylo přímo katastrofou. Jak to, že je modul předvídání budoucnosti nevaroval dříve? A krátce po svém posledním varování i on přestal fungovat. Hmotový konvertor měnil uskladněné látky na vodík a antivodík pro anihilační motory, stejně tak dodával lodi energii, vzduch a potravu kosmonautům. Malé záložní jednotky sloužily pouze k vedlejším účelům údržby lodi, nikdy nemohly nahradit hlavní funkce ústředního hmotového konvertoru.


Po několika minutách pohlédnul kapitán na ostatní členy posádky. Věnovali mu tázavý pohled a on promluvil:


"Slyšeli jste zadání úkolu. Odeberte se na svá místa."


"Jaké zadání úkolu?" Opáčilo několik kosmonautů.



Kapitán se ujal slova:


"Ano, je to extrémní situace. Ale lidé na Mirandě umírají a my jim můžeme, ne, musíme pomoci. Takže vás žádám, abyste se připravili k akci podle tohoto telepatického přenosu."


Ozvala se jedna z žen, tichým a vážným hlasem:



"Pane kapitáne, obávám se, že nikdo z nás žádný přenos neslyšel. Neslyšeli jsme ani vaše slova, když jste nemluvil nahlas."


A v okamžiku, kdy domluvila, odmlčelo se i spojení kapitána s Velkou jednotou. Telepatické moduly posádky náhle umlkly. Bylo to už dávno, kdy byli naposledy lidé tak sami.


Zároveň se ozval hluk motorů a Ostirion automaticky sestoupil na oběžnou dráhu kolem Uranu. Lodí proběhlo malé zachvění, když se v plášti otevřel otvor, kudy za několik minut odletí výsadková loď androidů. Vše běželo podle plánu, avšak podle plánu, se kterým nikdo nepočítal.


Posádka, stále neschopna slova seděla v komunikačním sektoru. Kapitán náhle promluvil k havarijnímu hlásiči:


"Hlavní počítači: Vytvoř audiovizuální rozhraní k řízení lodních systémů pro každého člena posádky!" A z hlásiče se ozvalo:


"Hlavní počítač: Potvrzuji příkaz. Audiovizuální rozhraní bude vytvořeno za čtyři hodiny až čtyři hodiny a třicet minut."



Útrobami lodi se jako prach rozletěly miliony nanorobotů a začali přizpůsobovat lodní systémy podle plánů uložených v hlavním počítači pro ty nejnepravděpodobnější situace. Nanoroboti začali splétat síť projektorů a reproduktorů, vybavení, které se s příchodem řízené telepatie stalo zbytečným už před stovkami let.


Loď se opět zachvěla. Výsadková loď se stovkou androidů se odpoutala od Ostirionu a zamířila k základně Theia na měsíci Miranda. Muži a ženy sklesle seděli kolem kapitána.


Jako první se ozval vojenský důstojník:


"Já tomu nemohu uvěřit. To vše je tak … nesmyslné. Ne, nedává to vůbec smysl. Nevěřím tomu. A Velká jednota už neodpovídá na naši modlitbu. Nevěřím ani Velké jednotě."



Chvílí nervózně těkal očima po kosmonautech a pak svěsil hlavu.


Nato se ozval kapitán, hlasitě a odměřeně:


"Vojenský důstojníku! Rouhání ani panika nám v naší situaci nepomůže. Máme vzdělání i výcvik ke zvládnutí těch nejobtížnějších situací. Tuto loď řídí lidé, ne androidi. Nezapomínejte na to a ovládejte se! A vy ostatní: Uvítám jakýkoli nápad, jakoukoli myšlenku, která by mohla pomoci."


Kapitán se rozhlédl po zbledlých tvářích své posádky.


Ozvala se velitelka údržby:


"Pane kapitáne, hmotový konvertor nelze opravit s využitím toho, co na lodi ještě funguje. Bez něj samozřejmě nemůžeme odletět. Ale snad by mohli androidi z Mirandy dopravit menší zásobu vodíku pro pomocné hmotové konvertory, abychom měli alespoň nějakou energii pro životně důležité systémy lodi. Potom nám nezbývá nic jiného, než podstoupit hibernaci a doufat."


K její řeči se přidal vojenský důstojník:


"Pane kapitáne, co se týče mých povinností, mohu říci jen tolik: Bez funkčního telepatického spojení jsme slepí a hluší, nemáme žádné spojení s výsadkem androidů a musíme doufat, že budou plnit zadaný program mise, dokud nebudeme mít náhradní audiovizuální rozhraní k řízení systémů lodi a ke komunikaci. Androidi se pokusí o telepatické spojení a když to selže, začnou vysílat audiovizuální přenos, na to jsou naprogramovaní. Potíž je ale v tom, že s tak těžce poškozenou lodí nemůžeme vzít na palubu žádné osoby z Mirandy. Nám samotným jde o život. Snad ale budeme moci androidy řídit tak, aby zajistili bezpečnost kolonie. Podle našich posledních zpráv ovšem i Theia ztratila telepatické spojení a vysílací centrum zničili ti, co zešíleli. A těm, co tam přežili, doporučuji to samé, co nám. Hibernaci a víru v zázrak."


Jako poslední promluvil navigátor:


"Kapitáne, kolegové. Nechci ještě ztěžovat situaci, ale toto jsou fakta: Všichni doufáme alespoň v rádiové spojení se Zemí, i když to má skoro tříhodinové zpoždění oproti telepatickému přenosu v reálném čase. Musím konstatovat, že tyto naděje jsou plané. Rádiové spojení zkrátka nelze uskutečnit. Naše systémy jsou v pořádku, ale zdá se, že spojení něco stíní nebo ruší. S maximálním výkonem disponujeme rozsahem taktak k Mirandě. Ne k jinému lidskému sídlu.


Je pravděpodobné, že něco o naší poloze vědí lidé, kteří s námi sdíleli poslední Modlitbu. Snad oprávněně doufáme v záchranu, na Zemi snad vytuší, že Ostirion změnil kurz k okraji sluneční soustavy, ovšem o krizi na Mirandě víme pouze my. Nemusím snad připomínat, že od dob uplatnění anihilačních motorů lze v soustavě letět odkudkoli kamkoli. A pátrat po lodi bez jakéhokoli spojení v prostoru velké části Sluneční soustavy … bez hmotového konvertoru nefungují motory aby udržovaly pozici na stabilní oběžné dráze a my nevíme za jak dlouho … uvědomte si, že takovou situaci nikdo nepovažoval za možnou, nikdo na ni není připraven."



Do řeči mu skočila druhá důstojnice:


"Navigátore, je tedy pravděpodobné, že záchrana nepřijde dříve, než se zřítíme do atmosféry Uranu?"


"Neříkám, že je to pravděpodobné. Je to možné. Nezbývá nám než doufat."


Kapitán pokýval hlavou a obrátil se na velitele vědecké sekce:


"Pane doktore, rád bych znal i vaše názory."


"Vážení, dokud nebudeme mít obrazové a zvukové spojení s jednotkou na Mirandě, doporučoval bych hledat odpověď na prostou otázku: Co je příčinou všech nesnází? Co víme o příčině epidemie šílenství na základně Theia? Co je příčinou nefunkčního telepatického spojení? Co stíní rádiové signály? Nemají tyto jevy společný původ? Snad nějakou neznámou kosmickou událost? Zatím mohu jen pokládat otázky, prosím, zamysleme se nad tím všichni."


Kapitán vstal a ukončil rozhovor:


"Souhlasím s doktorem. Vraťte se ke svým úkolům a přemýšlejte o odpovědích. Další setkání zde, okamžitě po vytvoření audiovizuálního rozhraní."



V kolonii Theia vládnul chaos. Začalo to před několika dny, kdy se některých obyvatel zmocnila neuróza. Nemocní nebyli schopni mluvit s ostatními myšlenkami, trpěli trhanými pohyby celého těla, někteří spáchali sebevraždu. Lékaři byli bezradní a navíc se zdálo, že se patologické změny chování obyvatel šíří jako nákaza. Izolovali postižené, ale nemělo to žádný účinek. Během tří dnů se naprostá většina obyvatel dostal do stavu, kdy nebyli schopni rozumě uvažovat a smysluplně jednat, někteří upadli do deprese a nečinnosti, většina však začala být ke svému okolí agresivní. Všichni si stěžovali na nesnesitelnou bolest hlavy a podivný strach z ostatních a něčeho "tam venku", někteří vytvořili skupiny, jakoby ve snaze bránit se něčemu zlému začali pustošit veškeré zařízení kolonie a bezdůvodně napadat ostatní obyvatele. Ti kteří si zachovali příčetnost byli bezradní. Ulicemi se řítily bandy, které bez rozmyslu ničili vše, co jim přišlo pod ruku. Hlavní elektrárna byla zapálena, hořelo i několik obytných bloků, několik výbuchů zničilo Velitelské a spojové centrum, byly poškozeny systémy údržby životního prostředí a ty nebyly schopny trvale zajišťovat optimální životní podmínky. Velitel kolonie byl běsnícím davem zlynčován, stejně tak někteří jeho podřízení. Poslední z obyvatel, kteří neztratili zdravý rozum, se zabarikádovali v podzemním hangáru a pouze s použitím svých telepatických modulů svorně volali o pomoc. Přišla krátká odpověď a oni začali doufat. Mezitím nemocní na povrchu začali umírat, bez jakékoli zjevné příčiny - nebýt jejich nevysvětlitelného šílenství.


Na obzoru nedaleko od kolonie se objevila jiskra světla. Výsadková loď z Ostirionu provedla pozorování z oběžné dráhy kolem Mirandy a sestupovala na povrch. Letěla nad tmavým terénem malého měsíce rozbrázděného gigantickými kaňony a horami zdvihajícími se tisíce metrů nad pusté planiny. Přelétla kolem nečinné paraboly vodíkového hmotového konvertoru, který sál po magnetických siločarách Uranu vodík z jeho atmosféry a převáděl ho na zásobu prvků a energie na nejzazší kolonii sluneční soustavy. Loď přistála na okraji kaňonu, uvnitř kterého se skrývala základna Theia. Jednotka androidů se vydala na průzkum základny. Stovka postav podobných lidem dorazila k hlavní přechodové komoře na okraji ochranné kopule základny. Na vysílání povolení ke vstupu nikdo neodpovídal a androidi tedy otevřeli vchod násilím. Shromáždili se uvnitř přechodové komory a utěsnili otvor vzniklý ve vnějším vchodu. Poté uvolnili elektrickými výboji uzávěry vnitřních dveří a vstoupili do hlavního koridoru základny.


Pod kopulí bylo ticho a temno, svítilo jen několik nouzových světel na důležitých budovách. Pustou základnu matně ozařoval modrozelený srpek vycházejícího Uranu. Jednotka pochodovala koridorem a shromažďovala informace o škodách, po několika minutách dorazila k velitelskému a spojovému centru, ze kterého zbyly po výbuchu pouze ruiny. Umělé oči robotů hleděly skrz stěny obytných budov a zahlédly několik lidí, umírajících v křečích uvnitř obytných bloků, někteří dokonce na koridoru. Země se občas zachvěla a androidi chvílemi klouzali vzduchem. Svědčilo to o poškození gravitačního transformátoru, který převáděl nepatrnou část gravitace Uranu do prostoru základny a dovoloval lidem žít za podmínek čtvrtiny zemské gravitace. Jednotka se zastavila před Velitelským a spojovým centrem, odvysílala shromážděné informace a čekala na rozkazy z Ostirionu.




"Hlášení hlavního počítače: Audiovizuální rozhraní vytvořeno."


"Hlášení hlavního počítače: Zachycen audiovizuální přenos od jednotky v kolonii Theia."


"Hovoří kapitán: Posádka se okamžitě shromáždí v Komunikačním sektoru. Opakuji: Posádka do Komunikačního sektoru!"


Lidé na palubě Ostirionu přispěchali do komunikačního sektoru a kapitán se ujal slova:


"Vážení, první důstojník se nemůže zúčastnit pro silné bolesti hlavy. Je ve své kajutě a podstupuje vyšetření. Pro ostatní: Zachytili jsme přenos od jednotky androidů. Sledujte ho prosím pozorně. Počítač: Spustit přenos!"


Uprostřed místnosti se objevil trojrozměrný obraz kolonie Theia doprovázený monotónní řečí velícího androida. Posádka se dozvěděla o stavu základny a škodách, které utrpěla. Každého přepadla lítost nad skoro sto padesáti životy, tak nesmyslně zmařenými šíleným davem.



Po skončení přenosu promluvil vojenský důstojník:


"Pane kapitáne, navrhuji následující postup: Androidi prozkoumají povrch základny a zjistí, zda tu nejsou lidé, kteří potřebují pomoc. Poté sestoupí k podzemnímu hangáru a navážou kontakt se skupinou, která se tu ukryla. Mají sebou nějaké lékařské vybavení a jiné zásoby - snad to bude přeživším k něčemu dobré. Potom navrhuji promluvit s těmi lidmi a zjistit, co se vlastně stalo. Samozřejmě, také je nutné zjistit, jak by mohla Theia pomoci nám. Kdyby nebyl poškozen náš hlavní počítač, mohli bychom se zeptat na alternativy modulu předvídání budoucnosti, takhle jsme ale odkázaní sami na sebe."


"K tomu je snad na Ostirionu lidská posádka." Opáčil kapitán a pokračoval:


"Ale s vaším návrhem souhlasím. Souhlasí i ostatní?" Zbytek posádky přikývnul a vojenský důstojník začal diktovat androidům rozkazy.


Na okraji sluneční soustavy vládl odvěký klid. Modrozelená planeta a její měsíce pluly prostorem stejně jako před miliardami let. V tak dlouhém čase byla doba existence kolonie na jednom měsíci zlomkem okamžiku a kosmická loď obíhající kolem planety neznamenala v čase vůbec nic. Kolonii i loď však ochromovalo cosi neznámého, něco, co přišlo teprve před několika dny, ale bylo starší, než lidstvo samo.



Poutník proplouval celé věky vesmírem. Míjel časoprostory a stále hledal cestu zpět do dimenze, ze které vzešel. Ač bez těla a tvaru, jeho bytí se postupně vytrácelo a hrozila mu smrt. A najednou po eónech strávených v pustém vesmíru našel místo kypící čistou duchovní energií. Pramenila z miliard částic nejvyššího projevu hmoty - hmoty inteligentní, organizující samu sebe. Z posledních sil se vtělil do časoprostorové matrice té části vesmíru, sál duchovní energii a pomalu se rozpomínal na vlastní existenci, tak dávnou a v tak vzdáleném místě, zvaném kdysi Domov. A nejen to, poutník začínal té hmotě i rozumět, a pochopil, že se skládá z bytostí stejné podstaty, jako byl kdysi on. A tak tu setrvával a nabíral síly v rajské zahradě duchovna.



/Pokračování najdete v sekci "Povídky"/

Práce pro robota

30. března 2012 v 23:05
( Až uprostřed psaní této statě jsem si uvědomil, že neúmyslně vykrádám dílo A.C. Clarka, konkrétně určitou pasáž z knihy Návrat Rámy. Po chvíli pochyb jsem však text dopsal. Domnívám se totiž, že jsem použil jen jeden určitý nápad a umístil ho do souvislostí, které mu dávají jinou podobu a zcela jiné vyznění. Kdokoli si uvědomí, o kterou pasáž se jedná, ať mě laskavě omluví. Doufám, že by mě omluvil i vážený A.C. Clarke. )

Práce pro robota


Robert seděl v kanceláři, popíjel kávu a četl si noviny. Zastavil se očima na titulku: "Společnost VEGA Cybernetics Ltd. uvádí na trh robota záchranáře." Kousek vedle ho zaujal nadpis: "Odbory pracovníků integrovaného záchranného systému vyzývají ke stávce". Chvíli o tom uvažoval. Napadlo ho, že se možná opakuje situace z konce 19. století, kdy stroje začaly brát lidem práci. Jenže dnes jsme o dvě století dál a stát nezaměstnané podporuje. Těžko někdo umře hladem kvůli tomu, že jeho práci začal vykonávat stroj.

Odložil noviny a pohlédl na "Zprávu o zkušebním provozu víceúčelového robota MPR I pro provoz v hutích". To byla další novinka firmy WEGA Cybernetics Ltd. Do termínu odevzdání zprávy sice ještě chyběly dva týdny, jenže Robert ji dokončil už včera. Nebylo už co zkoušet, robot se dokonale osvědčil. Vlastně předčil všechna očekávání. Samozřejmě, že byl s konstrukcí a funkcemi stroje dokonale obeznámen ještě před jeho převzetím, ale on i jeho kolega Malcom si doposud nemohli vynachválit jeho všestrannost a výkon. Zpočátku přicházeli každý den na nová zjednodušení a výhody plynoucí z robotovy činnosti. Často spolu vtipkovali, že robota neměli převzít, protože teď asi dostanou padáka. Robert pohlédl na hodinky, dopil kávu a odešel do velínu.

Velín tvořila prosklená kabina s obrazovkami a ovládacími panely všech strojů v huti dole pod nimi. Velkými okny pozorovali tovární halu s pecí, dopravníky a produktovody, formami na odlitky a kontejnery na jejich přechodné skladování. Provoz vyráběl speciální slitiny pro letecký a kosmický průmysl, vzhledem k požadavku na čistotu slitin a protipožární předpisy byla celá hala naplněna dusíkem a lidé se v ní mohli pohybovat jen ve skafandru. Obvykle to nebylo potřeba, veškerou práci zastaly stroje, manipulátory a roboti. Největší robot - a také ten, který Roberta nejvíce zajímal - se pohyboval uprostřed haly.

Robot MPR I měl v provozu kód "stroj A" a oba operátoři mu říkali prostě "áčko" nebo taky "áčko šéf". Robot se nejvíce podobal pětimetrovému obřímu krabu s jedním velkým a jedním malým klepetem. Po podlaze se pohyboval na čtyřech nezávisle ovládaných pásech, které mu umožňovaly přesný a rychlý pohyb všemi směry. Vepředu byla "hlava" s kamerami a ostatními čidly pro navigaci a kontrolu funkcí. Podél hlavy vystupovaly hydraulické paže, menší z nich byla určena k ovládání ostatních zařízení a nesla pyrometry a spektrometry k testování slitiny, velká paže skutečně podobná obřímu klepetu sloužila k manipulaci s odlitky. Robot pracoval v podstatě nezávisle na obsluze řízen zadaným programem, podle druhu práce a aktuálních podmínek si sám spouštěl další programy potřebné pro ten či onen konkrétní postup. Obsluha mohla do jeho činnosti kdykoli zasáhnout dálkovým ovládáním přes počítač ve velínu.

Pozdravil se s kolegou a zeptal se:

"Tak jak to jde? Kdy bude další odpich? A co áčko?"

"Nazdar. Podle počítače asi za 20 minut. Áčko funguje bezvadně, teď zrovna přenáší odlitky z poslední tavby do zchlazovacích kontejnerů."

Malcolm vypadal, jako by chtěl Robertovi ještě něco říci, ale náhle se zadíval na provoz v hale. Robot právě uchopil do obří paže jeden z řady odlitků a pomalu jel na protější stranu haly. Zde otevřel zchlazovací kontejner a opatrně do něj žhavý, tunu vážící výrobek vložil. Víko kontejneru zaklaplo a robot se vydal pro další odlitek. Malcolm se zájmem prohlížel celý proces. Vše bylo v pořádku a přece se mu něco nezdálo.

"Aha!" napadlo ho.

Víko jednoho z kontejnerů nedovíralo. Přišel k ovládacímu pultu kamer a zaostřil jednu z nich na kontejner. Na obrazovce byla jasně patrná pružina, která se vyvlekla z uchycení. Zdánlivá drobnost ve skutečnosti znamenala vážnou komplikaci. Kdyby robot do kontejneru vložil odlitek, zchlazoval by se rychleji a nerovnoměrně, což by mohlo znamenat jeho deformaci. A i kdyby ne, nestejnorodá struktura kovu by mohla v budoucnu zapříčinit třeba prasknutí dílu. Výstupní kontrola by odlitek asi stejně vyřadila, jenže při milionové ceně za kus to nešlo brát na lehkou váhu. Teoreticky by se dal provoz huti zastavit a robot by závadu opravil, jenže to by znamenalo ještě větší ztrátu. Ne, někdo bude muset jít a kontejner opravit sám.

Malcolm vše sdělil Robertovi.

"Kolik máme času do odpichu?" zeptal se.

"No, asi osmnáct minut." odpověděl mu kolega.

"To se dá v pohodě stihnout ne? Beztak je to na druhé straně haly."

"Co dělá áčko?" Robert pohlédl do haly a pak na obrazovku.

"Áčko právě sleduje teplotu dalšího odlitku. Teď má 620 stupňů. Při 480 stupních odlitek vezme a pojede s ním do kontejneru. Teď už je na řadě ten s nedovřeným víkem. No, podle počítače ten odlitek zchladne na 480 stupňů za 14 až 15 minut. To stihnem, kdo půjde?"

"Půjdu já, jsem tady déle a mám přehled o provozu. Oznámím to na centrální dispečink." rozhodl se Malcolm.

Zapojil interkom a promluvil do mikrofonu: "Obsluha velínu 3 centrálnímu dispečinku. Rogere, podívej se na monitor kamery 17, vidíš ten kontejner s nedovřeným víkem, ten čtvrtý zleva?"

"Ano, vidím. Co navrhuješ?"

"Půjdu to opravit, do dalšího odpichu je ještě dost času. Souhlasíš?"

"Souhlasím."

Sotva interkom umlknul, otevřel Malcolm skříň s kombinézou a dýchacím přístrojem a rychle se oblékal. Robert přistoupil k přechodové komoře a odjistil hlavní dveře. Vše šlo rutinním tempem, Malcolm vstoupil do komory, jedny dveře se zavřely a druhé otevřely. Po schůdcích sestoupil na podlahu haly a zamířil ke kontejneru. Musel vylézt až na jeho okraj, aby zachytil oko pružiny do upínky hydraulického zvedáku. Druhý konec zvedáku připevnil k okraji kontejneru a začal pumpovat. Pružina se natahovala a její oko se pomalu přibližovalo k háku, na kterém mělo být zavěšeno. Znenadání při zdvihu páky uklouznul a svalil se do kontejneru. Málem mu přitom praskla hadice přívodu vzduchu. Převaloval se v kontejneru a snažil se postavit.

Vtom uslyšel ve sluchátku rozčilený hlas Roberta:

"Malcolme, kašli na to a vypadni odtud. Jede k tobě áčko s odlitkem!"

Malcolmovi se podařilo postavit se a rozhlédnout. Nato se začal škrábat po okraji kontejneru nahoru. V rukavicích a těžké kombinéze to však byl nadlidský úkol. Přes okraj kontejneru spatřil, jak se k němu blíží robot, ve své paži rudý odlitek. Zařval do mikrofonu:

"Proboha Roberte zastav ho, slyšíš, hned!"

Robert ještě zaslechnul nějaké pokyny a varování z centrálního dispečinku, ale nevěnoval jim pozornost. Přiskočil k mikrofonu u počítače:

"Stroj A stop!"

Robot nereagoval a dál pomalu přijížděl ke kontejneru. Popadl mikrofon a zakřičel:

"Stroj A stop! Stroj A stop!"

Robot příkaz ignoroval a blížil se ke zmítající se postavě v kontejneru. Robert vztekle mrštil mikrofonem o stůl a zadal na klávesnici manuální povel. Zase nic. Zároveň slyšel šílený křik přítele:

"Ježíšmarjá zastav to! Vypni to! Proboha rychle!"

Robert celý roztřesený rozbil sklo skříně s havarijním příslušenstvím, nasadil si nouzový dýchací přístroj a bušil do spínače na přechodové komoře. Jenže už bylo pozdě. Robot dojel ke kontejneru a začal do něj spouštět odlitek. Velín zaplnil šílený řev umírajícího člověka, syčení a skřípot odlitku o stěny kontejneru. Vše skončilo výbuchem tlakové láhve dýchacího přístroje.

Najednou ve velínu spustil alarm a ozval se mechanický hlas:

"Stroj A zastaven! Nebezpečí ohrožení života! Stroj A zastaven! Nebezpečí ohrožení života!..." Robot stál před kontejnerem, v paži pořád sevřený odlitek, kamery zaměřeny do kontejneru a neustále opakoval varování.

Robert ještě zaslechnul hlas kolegy z centrálního dispečinku a potom hlavní světla zhasla. Zbyla jen zlověstná zář nouzových světel a neúprosný strojový hlas:

"Stroj A zastaven! Nebezpečí ohrožení života! Stroj A zastaven! Nebezpečí ohrožení života!..."

Z posledních sil vypnul akustický výstup robota. Poté se sesunul na židli a s tváří na stole propukl v pláč.

Ze stolu ho zvedli až kolegové, kteří přispěchali z centrálního dispečinku. To oni vypnuli proud pro celý provoz, bohužel pozdě a zbytečně. Robot měl vlastní zdroj energie. Zůstala tu ztichlá tovární hala a smutný pohled na policii, vyšetřování a odjíždějící pohřební vůz.

Soudní řízení se konalo o několik týdnů později. Robert byl v pozici obžalovaného, žalovali ho příbuzní Malcolma. Ve své bolesti si nenechali nic vysvětlit, nic nechápali a nedokázali myslet na nic jiného, než na trest pro viníka. Bohužel, stroj se potrestat nedá.

Soudce vyzval Roberta, aby povstal. Jako z dálky k němu doléhalo usnesení soudu:

"... předložených důkazů a na základě znaleckých posudků soud dospěl k závěru, že obžalovaný jednal zcela podle předpisů a nemohl nijak zabránit smrti Malcolma Watsona. Obžalovaný se proto zprošťuje obvinění v plném rozsahu."

Robert se uklonil a dosednul na židli. Měl by jásat, ale odcházel se svěšenou hlavou. Při odchodu ze soudní síně míjel Malcolmovy rodiče, ale nedokázal se jim podívat do očí.

Cítil se prázdný a vyčerpaný, jenže se musel stůj co stůj vrátit do práce. V huti se obnovoval provoz tak, jak fungoval před zavedením osudného robota. Firma, která stroj vyráběla se nyní ocitla v obrovských těžkostech, protože státní zkušební úřad dočasně zakázal prodej i provoz všech robotů podobných stroji MPR I. Vlastní příčinu selhání robota se však dosud nepodařilo objasnit a samotné vyšetřování připadalo Robertovi podivné, velmi podivné. Nakonec se mu do rukou dostala konečná zpráva z vyšetřování. Četl tu, že se technici shodli na problému ve spojení při vysílání příkazů a stroj prý jednal podle původního programu až do chvíle, kdy bylo pozdě. Společnost WEGA Cybernetics, Ltd. začala jednat se státním zkušebním úřadem a zakrátko docílila obnovení prodeje a provozu většiny svých strojů.

Ale takové zprávě Robert prostě nemohl uvěřit. Byl přece sám dostatečně odborně erudovaný, aby ve vyšetřování zjistil vážné nedostatky. Prošel si ještě jednou seznam vyšetřujících a zjistil, že chybí programátor robotova softwaru. Místo dr. Stevensona, kterého Robert trochu znal, tu byl podepsán jeho kolega, člověk, který s robotem MPR I neměl skoro nic společného. Robert se rozhodl jednat.

Domluvil si s programátorem schůzku, a ten ho o několik dní později přijal ve své kanceláři. Dr. Stevenson vyjádřil účast nad smrtí přítele a oba muži začali s rozhovorem.

Robert se svěřil se svými pochybnostmi:

"Chápete, počítač předtím, než se to stalo, nehlásil žádnou závadu a pozdější kontrola vysílačů také žádnou neobjevila. Ale jak to, že robot nevyhodnotil ze svých optických i zvukových vstupů mnohem dříve, že se člověk nachází v nebezpečí? Podle programu to přece měl zjistit a okamžitě se zastavit. On Malcolma přece musel vidět už předtím! Neměl se přece zastavit až potom, co... co Malcolm umřel."

Jeho kolega se zasmušile zahleděl do stolu. Robert chtěl něco říct, ale dr. Stevenson zvedl ruku na znamení, aby počkal. Potom konečně promluvil:

"Tohle je opravdu zvláštní. Při vyšetřování šlo o normální kontrolu softwaru a činnosti stroje, já jsem u toho přece být nemusel. Můj kolega je dobrý odborník a tenhle software zná. Jenže takhle to s vyšetřováním dopadnout nemělo!

" Vzhlédl k Robertovi a po chvíli pokračoval:

"Podívejte se, MPR I tenkrát vykonával standardní program pro odvoz odlitků. Ale nezapomeňte, že to není jediný program, který měl tehdy spuštěn. Při provozu robota běží ještě program s názvem Provozní a bezpečnostní diagnostika. Tenhle program neustále kontroluje funkci stroje a stav jeho součástí stovkami snímačů umístěných v robotově konstrukci. Tyto údaje vyhodnocuje a porovnává se zadanými hodnotami, aby zjistil, zda funguje správně a může v práci pokračovat. To byla provozní diagnostika, bezpečnostní diagnostika zase kontroluje okolí. Vyhodnocuje signály z vnějších snímačů a koriguje například pohyb stroje tak, aby se nějak nepoškodil. Stejně tak ale musí nahlásit blízkost člověka a zastavit stroj, pokud třeba hrozí, že se robot srazí s člověkem."

Na to se ozval Robert:

"Takže souhlasíte se mnou, že se stroj prostě musel zastavit dřív, než došlo k té tragédii?"

Dr. Stevenson se mu zadíval do očí:

"Ne tak docela. Robot přece nefunguje jen sám, tedy jen a pouze sám. Do jeho činnosti může zasáhnout i obsluha."

Roberta zamrazilo.

"Vy si snad myslíte... jak bych mohl?"

Programátor ho uklidnil laskavým pohledem.

"Ne, nic si nemyslím" odpověděl. Ale hned se zeptal:

"Znáte časovou hierarchii řízení robota?"

"Vím jen, že příkazy obsluhy musí být plněny jako první." odpověděl Robert.

"Zase chyba, příteli. Uvědomte si, že robot používá něco, čemu nadneseně říkáme prvky umělé inteligence. Stroj si dokáže na základě klíčových slov zadaných obsluhou upravovat a dotvářet vlastní programy podle toho, jak to situace a tedy obsluha vyžaduje. Počkejte, hned to bude..." dr. Stevenson začal rejdit prsty po klávesnici počítače a za chvíli se na obrazovce objevil sled příkazů, zjevně algoritmus robotova operačního systému.

Dr. Stevenson opět promluvil:

"Všechny programy stroje samozřejmě spravuje jeho operační systém, ten stojí v hierarchii programů, upozorňuji, že programů, nejvýše. Tady máme jeho algoritmus. Vidíte, že ze všech příkazů mají nejvyšší - a rovnocennou - prioritu příkazy Stop a Pokračuj. To je snad jasné. Dovedeme si představit situaci, kdy je stejně nutné, aby se stroj zastavil i aby pokračoval v činnosti. Ale nejdůležitější je, že absolutní prioritu mají tyto příkazy tehdy, jsou-li zadány přímo obsluhou."

Robert ho přerušil:

"Takže teď to vypadá tak, že někdo vyslal příkaz Pokračuj. Jenže já ho přece zrušil příkazem Stop!"

"Přihořívá, až na jednu drobnost. Těsně předtím někdo musel zadat takovou kombinaci klíčových slov a modifikovat aktuální příkazovou sadu operačního systému tak, že nastala při zpracování příkazu prodleva mezi tím, co bylo zadáno, a tím, co jste přikázal vy. Jinak řečeno, ten někdo pozměnil aktuální strukturu operačního systému tak, že příkaz Pokračuj uvedl na první místo, a potom ho ještě potvrdil formou zásahu obsluhy, vyřadil tím dočasně všechny ostatní příkazy Provozní a bezpečnostní diagnostiky i příkazy obsluhy. Vaše příkazy čekaly ve frontě na splnění, ale během těch kritických vteřin byly plněny příkazy jiné. Podotýkám, že robot byl ve zkušebním provozu a komunikační kanál obsluha - stroj mělo k dispozici několik desítek lidí z vašeho velínu i centrálního dispečinku."

Robert strnul hrůzou:

"Proboha! To znamená, že ten, kdo robota v kritický čas přeprogramoval, věděl o nebezpečí a zároveň mi vědomě svými příkazy znemožnil zasáhnout. Proboha kdo?"

Po chvíli napjatého ticha Dr. Stevenson pomalu pronesl:

"Chcete-li případ té tragické události opět otevřít, můžu vám pomoci pouze znaleckým posudkem. Formální podoba nálezu posudku bude taková, ke které jsme došli dnes. Jestli došlo k trestnému činu, to ať určí soud. To nemůžu říct ani já, ani vy."

"Souhlasím." Pronesl tiše Robert. Dr. Stevenson ho mlčky vyprovodil z kanceláře a Robert se vydal domů.

Po neklidné noci, kterou skoro celou probděl, odešel unavený do práce. V metru spíš klimbal, ale letmo zavadil pohledem o plakát odborových svazů:

"Týká se to i vás! Nebuďte lhostejní! Vaše práce vás živí!". Podepsáni byli odboroví předáci různých průmyslových svazů, na jednom z řádků byl i Roger Wenger, Robertův nadřízený a šéf odborů v hutích. Následoval seznam korporací, které podle svazu porušují svými robotickými technologiemi ústavní právo člověka na práci. Pochopitelně mezi nimi byla i WEGA Cybernetics, Ltd.

Robert se sklesle zadíval z okna do tunelu metra. Narozdíl od autorů plakátů měl pocit, že problém není mezi firmami a lidmi, nýbrž mezi robotem a člověkem. Po nedávné zkušenosti to byl velmi silný pocit. Byl poslední dobou unavený, to ano, ale práce ho už nedokázala strhnout jako dříve.

Do jejich hutního provozu se opět zaváděla stará technologie a stohy technických zpráv a osvědčení, kterými teď byl zavalen, z něj dělaly spíš úředníka než technika. Bavilo by kteréhokoli mladého specialistu zavádět 20 let starou technologii do špičkového provozu? Na ekonomické ztráty podniku raději ani nemyslel. Naštěstí to byla práce spíš pro Rogera z centrálního dispečinku. Jeho nadřízený se s chutí vracel k organizaci provozu, kterou tu kdysi zažil jako novou a efektivní. Výsledkem jejich spolupráce bylo to, že přišli na několik inovací a Robert poprvé ocenil profesní i lidské kvality starého pána, které mu vynesly místo v managementu i odborech podniku.

Přes všechno pracovní vytížení byl však Robert pevně rozhodnutý obnovit správní řízení havárie. Musel si však setřídit fakta k tomu, aby bylo zahájeno i soudní řízení vůči neznámému pachateli. Nedokázal si představit nikoho, kdo by měl důvod Malcolma zabít.

Své rozhodnutí dlouho neodkládal. Za několik dní obdržel návrh znaleckého posudku od Dr. Stevensona a zůstal ve velínu i přes polední přestávku. Napsal si do počítače koncept oznámení pro soudního prokurátora, snažil se tu přesně vylíčit, co všechno se před havárií událo. Zabrán do textu si pročítal poslední body osnovy:

4) 14:55 - 15:00. Stroj A se blíží ke zchlazovacímu kontejneru číslo 11. Ing. Malcolm Watson je stále uvnitř kontejneru, neschopen dostat se vlastními silami ven. Stroj A se pohybuje rychlostí 0,7 m.s-1 ke kontejneru, vzdálenost stroje A a kontejneru je přibližně 25 m. Z interkomu slyším pokyny z centrálního dispečinku, pravděpodobně příkazy pro stroj A. Nejsem však schopen věnovat jim dostatečnou pozornost, neboť se snažím neprodleně zamezit hrozící havárii. Okamžitě nato, přibližně ve 14:58 vydávám verbální příkaz nejvyšší priority stroji A, je to příkaz "Stop!". Stroj A nereaguje a stále se blíží ke kontejneru, kde se nalézá Ing. Malcolm Watson. Vzdálenost stroje A a kontejneru činí asi 15 m. Opakuji verbální příkaz, stroj nereaguje. Opakuji příkaz prostřednictvím klávesnicového vstupu do dialogového kanálu Operátor velínu 3 - stroj A. Stroj nereaguje a blíží se…

Najednou se Robert ocitl v téměř naprosté tmě. Svítila jen obrazovka jeho počítače běžícího na záložní zdroj, a do tmy žhnulo jen havarijní osvětlení velínu a provozu pod ním. Zmocnil se ho stejný šok jako tenkrát, když se vše ponořilo do tmy po smrti jeho přítele. Nebyl schopen pohybu, ale vytušil, že za ním někdo stojí.

A k tomu uslyšel hlas:

"Stroje se dají vždy vypnout. Ale ty si to necháš pro sebe. Jinak zítra do práce nechoď."

Robert sebral síly a pomalu se ohlédl. Za ním stál vysoký šedovlasý muž s rukou na nouzovém vypínači energie:

Roger Wenger.

Vánoční pohádka

18. prosince 2009 v 19:23
Rodina si povídala. Venku mrzlo a snad začalo i sněžit, okna se zadýchala a uvnitř bylo hezky teplo. Stromeček plál elektrickou září plastikových lucerniček, dárky byly rozbaleny a balící papíry nikdo neodnesl do koše.

Dětem zářila očka radostí z bohatého Ježíška a pobavil je i táta, když vyprávěl o tom, co zažil při služebních cestách.

Děda se vrátil z balkonu, kde dle táty "bafal z fajfky", kdežto dle skutečnosti kouřil obyčejné cigarety, jelikož fajfku nedávno babička propláchnula vodou se saponátem doufajíc, že tak pokoj zbaví nekonečného zdroje zápachu.

"Dědo, povídej něco, kde jsi byl! Dyť jsi byl všude a taky všude pod zemí, dyť jsi golok"! žadonily děti.

"Geolog. A už byste to měli umět aspoň říct." opravil táta a trošku starostlivě se podíval na dědu, jenž se nenuceně posadil a nalil si další porci vaječného koňaku.

"Vyprávěl jsem vám," ozval se děda, "jak jsem se v Mongolsku setkal s Olgojem-Chorchojem?"

"Fůj, červ!", "Už dávno, dědo!" "Olgoj není!" volaly děti.

"A Ježíšek je?" optal se v duchu děda sám sebe, ale pokračoval nahlas:

"Ale to bylo už předloni. Ale dneska už jste větší. Můžu jim už o tom říct?"

Děda se podíval na tátu a ten velice vážně kývnul. Maminka se zatvářila nesouhlasně, ale zdálo se, že jsou všichni pro a tak byla v menšině. Táta zhasnul a děda se nadechnul, aby začal.

"Hele, neděláš si z nás zase…?" špitnul ještě bratříček, ale sestra ho umlčela:

"Nech dědu!"

"Už je pozdě, nechcete už jít raději spát?" zeptala se pro jistotu maminka.

"Ne!" třesklo jednohlasně tichem.

Děda dopil, teatrálně ťuknul skleničkou o stůl a začal:

"Kdysi jsem byl v Norsku a už jsem vám vyprávěl o Trollech a dalších bytostech, o kterých si tam lidi povídají pohádky a někteří na ně dokonce dodnes věří. Ale o jedné z nich si nevyprávějí, a pokud ano, tak to vůbec nejsou pohádky. A přísahají si, že o ní nikdy nikomu neřeknou. Já jsem taky musel přísahat. Ale někdy se přece jen někdo najde a to pravidlo poruší jako dnes já. A já to dělám jen proto, že se o tom tvorovi přece musí někdo dozvědět a předat vše co zná dál. Tak jako ti přede mnou. A tak se vás taky musím zeptat, budete přísahat, že o tom nikomu nepovíte?"

"Ano! Jasně!" Dychtily děti.

"To není legrace!" Zahřímal děda. "To není pohádka." Dodal mírně.

Potom se nadechnul a začal odvíjet provázek z dávných dob:

"Vidím to jako teď. S několika vědci ze Švýcarska, Ruska a Norska na konci podzimu zlézáme horský průsmyk na úpatí hory Glittertind, abychom se dostali k žílám kovů, o kterých vyprávějí staré mapy. Staré mapy totiž něco neví a něco si přimyslí, ale nikdy nelžou a tak doufáme, že ložiska kovů nalezneme. Svítí slabé severské slunce a fouká čerstvý vítr. Rus Pogodin zatluče skobu do skály a ukazuje mi cepínem:

"Vidíš ten rezavý pruh na západní stěně? Vsadím sto gramů vodky, že je to měď!

Abyste věděli, Rusové si rádi připijí a to nejraději vodkou."

"Ty taky, že jo dědo?!"
"A taky vodkou, co to je?"

"Už dávno ne vodkou, dnes už jen vaječným koňakem, a radši jen tehdy, když není babička doma. Střezte se vodky, po vodce vám hoří krk a když ji neumíte pít, skoro nemůžete mluvit, zamotá se vám hlava a spadnete do propasti! Ale kromě toho, taky už si vodkou nepřipíjím od té doby, co Pogodin umřel a neposílá mi ty balíčky s vědeckými spisy, co nesměla babička otvírat.
Tak tedy se s ním vsadíme a pak už jako provazochodci jdeme s rozvahou a klidem přes řetězy spojující oba konce propasti, protože když se Pogodin sází o vodku, vždycky ví, co dělá a taky ví, že nemůže prohrát. A taky jsme přece jeden vědecký tým a visíme na jednom laně, no ne? Ovšem měli jsme na vlásku, když…"

"No tak ste to přelezli, jinak bys tady nebyl. A co dál?" křičel bratříček.

"Že půjdeš spát? Že, mami?" rozkazovala sestřička.

Děda se mezitím odkolébal k ledničce a zpět, což vzbudilo rozpaky i v tatínkovi. Zakladatel rodu však zahříval v dlani sklenku koňaku jako slepice kuřata a tvářil se stejně spokojeně, když navázal:

"Přelezeme zdárně všichni a do stěny na druhé straně s úlevou zatloukáme skoby, abychom se zajistili. A potom se konečně můžeme z té úzké skalní římsy podívat dolů. Stěna rovná jako pravítko a dlouhá jako maratón pod námi běží dolů do údolí a na druhé straně se zvedá stejná stěna, ta ze které jsme sem přišli. Vítr trošku nabral na síle a sfouknul z ledovcových čepic okolních kopců pár vloček až k nám.
Na další cestu jsme se řádně posilnili, protože Pogodin, chytrá hlavička, pobýval kdysi na americké prérii a od kovbojů se lecčemu přiučil. Flašky vodky jsme sice nechali na druhé straně, aby nás po cestě lanem šplouchnutím nepřevážily a nezahubily pádem do propasti. Ale Pogodin uvázal laso a tak mistrně je hodil, že zachytil všechny tři flašky a jedním švihem je dopravil do hlubokého sněhu na naší římse. Inu, ač mladí, byli jsme již zkušení badatelé a tak jsme beze strachu popili vodky, po které se nám v tom mrazu krky znamenitě zahřály, ale jsouce již toho nápoje znalí, hlava se nám nezamotala a do propasti jsme nespadli.
A pak se znovu vydáme na cestu. Jdeme po skále a nelekáme se ani hloubek, ani výšek, ani dálav. Bylo to snad jen sto kroků a my, ač znova na nebezpečné úzké římse, sledujeme nádhernou žílu chalkopyritu, a ten děti opravdu nese měď. Žíla je tak dovedně vtesaná do žuly skalní stěny, jakoby malíř pokojů chtěl rezavou čárou přeškrtnout šedou zeď, kterou zrovna nalíčil a nepovedla se mu. Pogodin zajásal protože vyhrál sázku, ale záhy posmutněl, protože jsme všechny zásoby už vypili."

"No a co potom, to jste šli zase zpátky?" dychtil bratříček.

"A když jste jste vypili všechnu vodku, mohli jste mluvit?" strachovala se sestřička.

"Chtěli jsme jít zpátky, to se ví. Ale zaskočilo nás nebezpečí hor, o kterém předem nikdy nevíte.
Najednou zaslechneme hučení jako by se k nám po kolejích řítilo sto rychlíků zároveň a vítr nás ovane zeshora, ač dříve foukal podél stěny. Sotva stačí Švýcar Schichtl vzkřiknout "Scheisse!" - to je děti tak důrazné švýcarské varování, že vám ho ani nebudu překládat - pohřbí naši zpáteční cestu obrovitá lavina!"
Kam se hnout? Zpět nemůžeme a kousek před námi římsa končí a ční jen kolmá skála. A co když přiletí další lavina? Vítr skučí a žene kolem sníh.

Povídám:

"Co teď? Buď se stane zázrak, nebo jsou z nás za hodinu rampouchy!"

"Možná se už stal." povídá pomalu Nor Haraldsson.

Hledíme na něj jako na zjevení, ale on ukazuje kousek před nás - a opravdu! Do skály zeje díra velká jako vjezd do tunelu. Na nic nečekáme a šup do díry! Rozsvítíme horolezecké svítilny a koukáme kolem. Ta díra pokračuje jako dlouhá chodba do nitra hory a končí neznámo kde. Posadíme se tedy a svítíme si na mapu. Žádná jeskyně tu není zaznačena! A tohle přece není jeskyně, vypadá to, jakoby ten tunel někdo vykopal! Je to snad starý důl? Kdepak, ani ten mapa neukazuje. Radíme se, co dál.

Pogodin odvážně navrhne:

"Nevrátíme se? Máme se tu ztratit jako děti, anebo se aspoň pokusit dostat dolů a zmrznout jako chlapi?"

Ale ani já, ani Švýcar se do vánice nechystáme. Nor se tváří ještě zachmuřeněji než my a rozhodne za všechny:

"Jdeme dál. Zmrznout nechce nikdo a ještě jsme ani nezjistili, kam to vede, tak jaképak ztrácení se!"

Pomalu postupujeme chmurnou chodbou a nemluvíme. A najednou se Nor zarazí. Posvítím mu do obličeje a on je ještě bledší než všichni Seveřané, je bílý jako křída!"

"To mu byla taková zima?" Ozval se bratříček.

"Né! Bál se, že jo?" zvolala sestřička.

"Tak tak. Stojíme a bojíme se s ním, protože v dálce před sebou něco slyšíme. Sype se písek, valí se kameny a k tomu ještě nějaké funění a bručení!"

"Co to je? Medvěd?" ptá se Pogodin.

"Co by dělal v takové pustině? A jak by se sem dostal? Vyšplhal po laně?" pochyboval Schichtl.

"Vím, co to je." Odtuší Haraldsson hrobovým hlasem. "Kamenožrout!"

"Nedělej si legraci!" osopím se na něho naštvaně. "Nevíme, jestli to přežijeme a ty tady…"

"Psst! Buď zticha!"

Nor se na mě vrhne a zacpe mi ústa. Rus i Švýcar jen hloupě hledí. Haraldsson se pak posadí, my kolem něj a začne nás šeptem poučovat:

"Kamenožroutů je tak málo, že o nich lidi nevědí anebo na ně nevěří. Ale existují! Viděli jste tu žílu mědi? Kamenožrout trhá skálu a hltá ji. V břiše má pekelný žár, který skálu rozpustí a vytaví z ní kovy. A když přijde jeho chvíle, nejde na nočník, ale položí takový kabel, jak když jeřáb upustí traverzu. A ten časem skála zase obklopí, vstřebá do sebe, ale to jádro zůstane a rudná žíla je tu!"

To mě tedy namíchlo!

Říkám si: "Jsi přece badatel, nebudeš věřit na pohádky!"

A taky to potichu, ale naštvaně syčím na Haraldssona:

"Co nám to povídáš! Všechny učené knihy přece říkají, že kovy v zemi vznikají tak, že…"

Ale Haraldsson jen potichu ukáže na podlahu chodby: Vine se po ní jako zprohýbaná rezavá kolejnice to, o čem nám před chvíli vyprávěl. Spadne mi čelist. Takový objev! A nikdo na celém světě, snad s výjimkou několika Norů to ani netuší!

Chvíli zase posloucháme. Lomoz se trošku vzdaluje, jak si ten netvor prohlodává cestu dál a dál.

Opatrně se ozve Schichtl:

"No, a ten, ehm, Kamenožrout, je zlý? Žere taky lidi, nebo jenom skálu?"

Nor zavrtí hlavou:

"Zlý prý je, ale také velice hloupý. Lidi nemá rád, ale nejsou pro něho k jídlu. Žere jenom skálu. Je skoro slepý a skoro hluchý, protože pod zemí vidět nepotřebuje a jak trhá skálu, stejně by ohluchnul. Ale má obrovskou sílu!"

Chvíli sedíme a každý o samotě dumáme co dál. Avšak já náhle vstanu a povídám:

"Heleďte, takhle tady nemůžeme sedět do skonání světa. Já mám taky strach, ale toho netvora chci aspoň spatřit. Pomalu se k němu přiblížíme, když je skoro slepý a špatně slyší, tak si nás nevšimne. Ale my uvidíme, kterým směrem vlastně razí ten svůj tunel. A třeba nás něco napadne. Hlavně musíme být opatrní!"

Kamarádi můj návrh jednomyslně schválí a tak vyrazíme. Srdce máme v kalhotách, ale jdeme odhodlaně. Chodba se šine kupředu a chvílemi se klikatí a jak se zvuky přibližují, tak zpomalujeme a našlapujeme jen zlehka. A pak ho zezadu spatříme:

Veliká hlava stojí na obrovské neforemné kouli a ta zase stojí na krátkých nohou silných jako stromy, podél kulatého těla se klátí rozložité pracky s drápy většími než naše cepíny. Celé to stvoření pokrývá šedá šupinatá kůže tlustější než má slon a tvrdší než je brnění. A tak ten přerostlý kamenný sněhulák svou obří silou trhá skálu před sebou a cpe si ji do tlamy, ve které to za ohlušujícho burácení přežvykuje jako míchačka maltu a odkud se mu sype písek na zem.

Chvíli Kamenožrouta pozorujeme, potom zajdeme zpět za roh a vzrušeně debatujeme:

"Pořádná potvora" povídá Schichtl. "Tak jsme ho sice spatřili, ale není nám to nic platné. Kdybychom alespoň tušili, proč hlodá právě tímhle směrem a čím se vůbec řídí…" povzdychne si.

A vtom se Pogodin uhodí do čela:

"Ale to se dá přece zjistit! Podejte mi někdo mapu a kompas!"

Svítí chvíli na papír, chvíli na tunel kolem a pak nám ukazuje:

"Podívejte se na stěny chodby. Proč zabočil právě sem?"

Nechápavě na něho hledíme.

"No přece proto, že tam je šedá žula, kdežto tady je černý čedič. Ten váš Kamenožrout baští nejradši žulu a čedič mu nechutná. Tak, a teď se podíváme, kam vede ta jeho žula."

"Koukáme se do mapy, ale řeknu vám, takové zklamání jsem ještě nezažil. Zatímco čedič vede pěkně na povrch do údolí na druhé straně hory, sotva dvě stě kroků od nás, tak žula vede hluboko do skály, stále víc a víc pod zem."

"Musíme něco vymyslet!" povídá Haraldsson.

"A co chceš vymýšlet?" oboří se na něj Pogodin. "Pokud ho nepřesvědčíš, aby změnil jídelníček, jsme v háji. Můžeš si s ním jít popovídat o tom, jak je čedič zdravý a žula škodlivá!"

"Hádání nám nepomůže!" mírním přátele. "A vymyslet něco musíme, jinak můžeme začít kopat čtyři hroby. Do toho se mi teda nechce!"

Ozve se Schichtl:

"Umí ten tvor mluvit?"

Haraldsson se zamyslí a povídá:

"Prý umí, ale je moc pomalý a tupý, jak už jsem říkal."

"To je jen výhoda!" odtuší Schichtl a zvolá skorem vesele:

"Tak co, kdo si se mnou půjde poklábosit s tlustým, hloupým, živým bagrem?"

Vstaneme všichni a vyrazíme do chodby. Cestou si vzájemně dodáváme odvahy, ale přece jen se třeseme strachem, když pár metrů za netvorem Schichtl silně zabouchá cepínem na skálu.

Netvor se otáčí, tak pomalu jako starý buldozer a ještě pomaleji spustí, tak jako když se probouzí smečka medvědů na kamenité stráni:

"Co-o ta-am?"

"Tady lidi. Vy jíst šedá skála?" Zkouší to opatrně Schichtl a podá Kamenožroutovi kus žuly.

Kamenožrout kámen spolkne a povídá:

"Li-di. Hmmm. Ská-la. Rá-ád jí-íst še-dá ská-la."

Schichtl na nás mrkne, a pak sebere kus čediče, vloží ho netvorovi do pracky a ptá se:

"A vy jíst černá skála?"

"Ne-rad čer-ná ská-la! Ne-rad li-di.Brrrr!" bručí netvor a vyplivne kámen tak prudce, že sotva stačím uskočit.

"Opatrně, nedráždi ho!" syknu na Schichtla, ale Schichtl se jen lišácky zasměje a šeptá:

"Podejte mi mapu, kompas a svítilnu."

Stačí mu mrknout do papíru pak se na nás usměje:

"Vidíte kam vede tahle křemenná žíla? Pěkně ven na povrch! Křemenná žíla sleduje žulu, ale tady se vytrácí. A přece zrovna tady Kamenožrout změnil směr! A tady zase žíla začíná a vede až ze skály ven do údolí. Pročpak asi Kamenožrout baští žulu a nerad čedič? Něco zkusím a třeba budeme mít štěstí!"

A pak spustí znova na Kamenožrouta:

"Vy rád bílý kámen?" A zvedne jeden kus křemene a opatrně ho vloží Kamenožroutovi do dlaně.

Netvor kámen vmžiku hodí do tlamy a zachroupá. Potom se spokojeně zašklebí od ucha k uchu a ukáže nám dvě řady špičatých zubů velkých jako rýče, za kterými to hoří jako v prasklém kotli. Řeknu vám, ten pohled nás pořádně vyděsil!

A Kamenožrout nemotorně slabikuje:

"Bí-lý ká-men mo-oc ra-ád. O-n chru-pa-a-vý! A bí-l-lý pí-í-sek rá-á-da Ka-me-me-noož-rout-ča-ta!"

Všichni s obdivem hledíme na Schichtla, a ten vysvětluje:

"Vidíte? Baští nejraději křemen, ale když křemen není, tak musí vzít zavděk žulou, protože ta křemen na rozdíl od čediče aspoň obsahuje!"

A vítězně pokračuje ve vyjednávání:

"Já vám ukázat, kde bílý kámen. A vy ho můžete všechen sníst. Ale musíte ho sníst všechen a co nejrychleji. Platí?"

Kamenožrout se ovšem zarazí. Tolik slov najednou a pohromadě je pro jeho tupou palici příliš. Drbe se na hlavě a zní to jako pilník na železe. Pak se začne kývat ze strany na stranu, až to rachotí jako stará lokomotiva. A najednou se zase začne spokojeně šklebit. Pak otevře tlamu k novému proslovu a my musíme padnout k zemi, protože z ní vyšlehne plamen na pět kroků daleko.

"Slintá!" Vzrušeně při zemi šeptá Haraldsson. "Dostal na křemen chuť!"

Kamenožrout se začíná zase škrábat na hlavě, ale potom spustí:

"Ta-ak vy u-ká-zat kde bí-lý ká-me-en. Sní-íst! Ry-chle-e!"

"A tak ho všichni čtyři statečně chytíme za pracku a zavedeme ho ke křemenné žíle. A to jste nezažili, jaké se rozpoutalo peklo! Kamenožrout seká drápy jako dláty, kroutí pažemi jako sbíječkou, razí si cestu jako důlní kombajn a polyká křemen jako panelárna! Za hodinu se prohlodá až ven a my mhouříme oči, jak nás oslepí slunce. Po sněhové vánici ani památky a kousek pod námi leží pěkná horská vesnice.

Kamenožrout se ovšem neraduje:

"Ne-rad svě-et-loo. Brrr!" a leze zpátky do svého tunelu.

A tak nás, děti, zachránila obluda, o které skoro nikdo ani nevěří, že existuje."

Děti zatleskaly a rodiče také. Pak se ozval bratříček:

"Ale dědo, přiznej se, vždyť sis z nás zase jenom dělal legraci. Žádnej Kamenožrout přece doopravdy není!"

"Ale je." odvětil děda a pokračoval:

"Ale nesmí se o něm mluvit. Nor mi povídal, jak končil studia. To se musí udělat taková zkouška, kde se tě staří badatelé ptají na všechno, co ses naučil. Ale on si nemohl vzpomenout na to, co píšou knihy o tom, jak vzniká ve skále měď a jiné kovy. Co měl dělat, vybalil na ně pravdu - popsal jim Kamenožrouta. Mysleli si že si z nich dělá legraci, vyhodili ho od zkoušky a musel ji dělat znova. Ale příště už byl chytřejší. Pravdu si nechal pro sebe a těm učeným pánům řekl jen to, co chtěli slyšet a sami znali z knih. A takhle to, děti, v životě občas musíte udělat taky. Takže Kamenožrout, stejně jako spousta dalších věcí zároveň je a zároveň není."

Děda dopil koňak a odešel na balkón "bafat z fajfky". Dlouho zamyšleně hleděl do vloček, poletujících kolem v zimním mrazu.

Stejně jako tenkrát v Norsku.




Mezi námi chlapy....

27. října 2009 v 19:12
Dílnou se nesl skřípot pily a Rudův naoko naštvaný hlas:

"Mezi náma chlapama, dyť se podívej na tu soutěž Miss. Každá má nejmíň metr vosumdesát a váží čtyrycet kilo. Nemá to žádnej zadek a žádný prsa. Vony všechny vypadaj jak kdybys na špejle navlíknul gumovou kombinézu. No řekni mi, je tohle ženská?"

Rudolf si otřel z čela pot a zamračil se na desku.

"Tohle je dobrej matroš, ale tupí pilu. Je to tvrdý jak šutr, dívej na tu hromadu prachu jako z cementu, žádný třísky. Dřevotříska je proti tomu jak houba. Podrž mi to proti světlu."

Aleš si doteď naivně myslel, že truhláři nakreslí co potřebuje a půjde domů. Jenže tohohle Rudu to zjevně bavilo a navíc mu udělal cenu.

Takovej fachman, pochvalovall si. Ostatní by o deštivé sobotě seděli v hospodě nebo doma popíjeli lahváče u televize. Tenhle chlap potřebuje makat. A je s ním sranda. Dílnu má sice jak po dědovi, ale práce mu jde od ruky.

"Takhle to bude jak víno. Tak sem hoď tu druhou desku a fixu." Ruda zafuněl do kapesníku a pokračoval:

"Holka nemá ani dvacet a ksicht má vyžilej jak kdyby dělala v bordelu. Všechny nosej frňák nahoru a přitom sotva udělaj maturitu. Doma to snídá müssli a večeří jogurt. Pozveš ji na rande na večeři a ona si v restauraci nevybere. Všecko je pro ni moc tučný. Sama neuvaří nic, neumí, krasavice jedna inteligentní. Ať se pak nediví, že se s ní chlap chce jen vyspat a nechat ji."

"To se vám Rudo vážně žádná ženská nelíbí? Jak jste se teda oženil?" Popíchnul ho se smíchem Aleš.

Truhlář otřel čelo a opáčil:

"Podívej se mladej, já neměl na výběr. Von tenkrát kdo měl přes třicet a nebyl ženatej, tak si mysleli, že je impotentní nebo teplej. O ženskejch se zase říkalo něco jinýho, znáš tu písničku Ančo Ančo, ty se nevdáš, povídají, že ji nemáš?"

Rudolf se zubil a leštil šmirglem po hranách dřeva. Potom se sehnul a odfukoval piliny jako kovářským měchem, v obličeji přitom zčervenal jako rak. Nastala nejchoulostivější část téhle procedury: vyměřit přesně středy děr pro reproduktory, vruty a konektory. Ruda odložil fixu a hmátnul po pentilce. Příložník svištěl po desce a tužka škrábala na dřevo v jednom akordu. Ruda kroutil hlavou jako na pouti, z výkresu na dřevo a zpět. Potřebu třetí ruky, kterou řeší všichni řemeslníci, Ruda neřešil, jednoduše tu potřebu neměl. Jeho impozantní břich obtékal hrany desky jako tsunami malajskou vesnici a držel ji pevně jako ve svěráku. Aleš na to civěl a nestačil se divit. Přísahal by, že ten chlap v pupku pod kostkovanou košilí vážně třetí ruku má.

Asi fakt má. Nebo něco podobnýho. Vždyť on je tak ošklivej, že si ho ani ta jeho Mamuša nemohla vzít jen tak! přemýšlel Aleš.

Ruda odložil prkno poseté správně naměřenými křížky a otevřel okno. Napil se a vydal několik zvuků svědčících o tom, že obě strany jeho trávícího traktu dokonale zpracovávají sobotní oběd.

"Tyhle strany máme čtyry. Každá zabere tak půl hodiny. Do večera to musí být. Hele mladej, furt mě kontroluješ jak školáka, ale já vím, co to chce. Tohle nejsou první reprobedny, který dělám. Von se dneska truhlář uživí nanejvejš takovejmahle zakázkama, nábytek si u něho nikdo nevobjedná. Voni si lidi vobjednají nějaký harampádí z katalogu Ikea a myslí si bůhví co nekoupili. Donesl mi to ukázat jeden zazobanej chlápek, abych mu udělal něco podobnýho, ale z fajnovýho dřeva. Říkám mu člověče, na tohle budu potřebovat překladatele. Oni tam píšou policový díl místo almara, pracovní deska místo stůl a stojatá úložná vitrína místo kredenc. A oni jim to lidi žerou, on kvalitu dneska nikdo nepozná…"

Dveře od dílny zaskřípěly a ve škvíře se objevila dětská hlava. Zkoumavě si prohlížela nového zákazníka a s despektem přivřela oči. Potom se stočila na Rudolfova mohutná záda a vyslala k Alešovi němou otázku.

Aleš zakašlal:

"Ehm, Rudolfe, máte tady … návštěvu."

Ruda si otřel zpocené čelo a zhluboka oddychuje, otočil se ke dveřím: "Co je?"

"Máma říkala, že ti mám skočit pro cigarety a pivo, ale já nevím, jestli chceš. A taky jaký."

Rudolf vyrazil ke dveřím pochodovým krokem, až se mu břich rozhoupal a hruď pod košilí rozvlnila jako krtek pod drny. Počechral dceru ve vlasech ("Hodná!") a začal stejným tónem, jakým Alešovi tlumočil svoje světonázory:

"Tak za prvý vyřiď Mamušce, že děkuju a posílám jí pusu. Za druhý ten průšvih ze školy si budeš žehlit ještě hodně dlouho a za třetí basu nech doma a kup mi jenom džambárka, páč mladej pán to chce mít uřezaný rovně. A hostinskýmu řekni, že ty cigára nemá rozbalovat. Jasný?"

"Nojo…" odtušilo kysele děvče a zaklaplo dveře.

"Teď mě napadá, mladej kdes koupil ty mosazný vruty? Ty jsou fakt luxusní, zákazníkům by se líbily."

A nečekaje na odpověď, chrlil dál:

"Vony s tou starší nikdy problémy nebyly, ale ta mladší je čertovo kvítko. Koupil jsem jí počítač s internetem a doufal, že u toho bude sedět do zblbnutí jak ty vostatní mladý, ale houby. Je jí třináct a vona večer někde lítá a vymlouvá se na cvičení tanečních nebo výstavu těch postimpresionistickejch patlanic z výtvarnýho kroužku. Vonehdá mi na vozejku dotáhla sice basu celejch piv, ale vymlouvala se, že měly jen desítky, přitom ví, že to nepiju. Ovšem penízky za dvanáctky vyfasovala a nic nevrátila. Byla cejtit kouřem víc než když se jenom votočí v hospodě a dala mě votevřený cigára, kde jich bylo vosumnáct. Vosumnáct, mladej, ne devatenáct. Prej ty cigára hostinskej sám votevřel a ona to jenom hodila na basu, nic jinýho prej neví. Hlavně, že se venku potkala s tou svou kámoškou Lídou. Vosumnáct! Sakra, je jí třináct!"

Aleš se rozchechtal:

"Rudolfe, neberte si to zle, ale ony děti jsou po rodičích. Jak vás tak poslouchám, tak je stejně od rány, jako její táta."

Ruda si Aleše přísně změřil a opřel si ruce v bok:

"Vona Ivetka je jenom drzá a to má po mámě ale tobě po tom nic není. Já ale nechci vidět, jak budeme řezat ty díry, to zabere hodně času. Abys věděl, napřed je uděláme tak o milimetr menší a zkusíme tam napasovat ty reproduktory. Úhlovka mi udělá ideální kruh, ale to neplatí o těch hliníkovejch koších těch tvejch repráků. Ta elektronika je dneska všecka z Číny a voni Číňani maj prostě voči šikmý, to se nedá nic dělat, oni nenaměří nic, dyť i ta jejich klikyháková abeceda je jak rozsypanej čaj. Kdyby každej z nich uměl to co českej řemeslník, tak žerou místo rejže kaviár. Voni jsou příčinliví, ale jsou holt blbí jak tágo a ruce maj levý jak šavle. Napřed vyvrtáme díry na vruty a pak to zase přeměříme, jestli něco nehapruje."

Ruda vzal všechny čtyři desky pod jednu paži a dloubaje se v nose manévroval kolem stolů s rozpracovanými šuplety a kredenci a bůhvíčím ještě, sunul se se sloní elegancí dílnou do druhé místnosti přistavěné hned vedle řemeslníkova domku. Aleš ho opatrně následoval a rozkýchal se ze zvířeného prachu. Pilin tu byla taky spousta, ovšem zařízení dílny už první republiku nepamatovalo. Uprostřed místnosti stála moderní úhlová pila a vedle ní dvě stojanové vrtačky.

Jako na vysvětlenou, Ruda se přestal rýpat v nose a navázal nekonečnou nit:

"Já nejsem žádnej frajírek, tak s tím nemachruju, ale jestli ti tahle dílna neštymuje s tím truhlářským muzeem vedle, tak si piš, že jsem vyhrál "Řemeslníka roku". K něčemu teda ty hypermarkety jsou dobrý a ty jejich soutěže, jak se všichni trumfujou. Voni chtěli reklamu a tomu chlápkovi z agentury sice bylo jasný, že nějaká napůl voblečená slečinka k těm malotraktorům a motorovejm pilám nějak nesedne, jenže sám nic kloudnýho nevymyslel. Tak jsem mu poradil já, ať tam vyfotí chlapa s rozbrušovačkou jak řeže traverzu a taky jsem jim k tomu vymyslel heslo. Jo, spolu s výhrou v soutěži byl honorář královskej! Já bych jinak tři čtvrtě milionu nesehnal a to mi ještě grátis udělali do místnosti osvětlení a vodsávání a takový ty věci. Napřed vyvrtáme díry na vruty a pak to přeměříme, jestli se něco nepohnulo."

Vrzla klika a dveře vylétly do místnosti. Odrazily se od zad Ivetky, která na vozíku táhnula basu piv. Na base trůnily Rudovy oblíbené červené, tvrdé a dlouhé, v počtu dvaceti kusů a nerozbalené …

Řemeslník roku s blaženým úsměvem rozbalil krabičku cigaret a poslal dceru domů. Druhou cigaretu si zasunul za ucho, zavřel oči, nahmatal stoličku a přisunul ji asi metr ode zdi. Pak se na ni rozkošnicky svalil a nedbaje na to, že pod ním židle odvážně rozkročila své nohy, opřel se o stěnu a vyfukoval kouř do odsávání. Poté, co pěti šluky zkrátil stovku na špaček, hmátnul po pivu a zapaluje zásobu za uchem, houknul na Aleše:

"Dej si taky jedno na účet podniku, jestli teda nejsi abstinent. Kouřit tě učit nebudu, stačí když to zkouší Ivetka. No většinou nám dělá radost, ale já nevím, co z ní bude, má sestra říká, že ztloustne jako já po pivu, ale já to vidím, že ty kila bude mít po Mamušce. No, my ji nutíme do tanečních kurzů, vono ji to baví a zatím je jak špejle. Vono se na to dneska víc hledí a ty ženský musejí být víc šikézní, než kdysi. Vony pak na ty miss na molu svítěj reflektory a to je něco jinýho, než kdysi na tancovačce."

Aleš hmátnul po pivu a pozoroval jak Ruda zuby otevírá svoje. Ruda to i se zavřenýma očima vytušil a napřáhnul ruku do prostoru. Zubový otvírák slavil druhý úspěch. Chvíli pili a nic neříkali. Zatímco Ruda načal druhé pivo, Aleš přemýšlel nad zbytkem konstrukce.

Nejhorší bude naskládat průzvučnou tkaninu. Nepřecpat to ale navrstvit, aby to mohlo dýchat.

Ruda se ozval:

"Já jen nechci vidět, jak tam budem cpát tu vatu. To musí být všecko ostatní už hotový, ty si to budeš cpát sám a já ti u toho budu držet tu zadní stěnu. Pak to přišroubujeme. ALE HOUBY!"

Ruda náhle vstal:

"Člověče, ty čumíš a nic mi nepřipomeneš! Dyť ty navrtaný desky musíme napřed vrazit vedle kámošovi do foliovací linky! Chtěls tu třešňovou dýhu, že jo?"

Ruda odložil sotva zapálenou cigaretu na stůl a soukaje se do kabátu, hmátnul po výkresu. Desky vzal pod jednu paži a druhou rukou se za chodu dloubal v nose. Div nesrazil zvídavou Ivetku, která pro jistotu přišla zkontrolovat obsah basy.

Oba muži byli už dávno pryč, když se Ivetka spiklenecky usmála. Kutilové už burcovali souseda a zapínali foliovací linku, když Ivetka potáhla z nedokouřené cigarety. Otevřela si pivo a ikdyž jí nechutnalo, cítila se báječně. Jednou - už brzo - bude dospělá a bude si taky vědět se vším rady. Jednou bude úplně jako táta. Pohladila si bříško a nervózně se usmála vzpomínajíc na tátovy monology o soutěžích miss, slýchané zpoza dveří…

Muži se vrátili asi za hodinu. Ruda se doma převlékal a Aleš na chodbě jen zaslechnul Mamušinu výčitku:

"Kde se flákáš celou sobotu? Večer jedeme k tetě, jasný?"

Aleš se zasmál. Tak ono jim to tak dokonale asi neklape…

Ruda se objevil ve dveřích s poněkud přepadlým a otráveným výrazem:

"Tak jdem, ať je to do večera hotový. Sakra…"

Vatu se jim podařilo nacpat úspěšně, ovšem přišroubování zadní stěny narazilo na problém.

"Jak vo centimetr kratší? Dyť sme to měřili dvakrát!" zvolal Ruda v panice.

"No já jsem si to nevymyslel, podívejte se sám. A vůbec, sám bych si to uměl udělat taky. A líp!." Ozval se Aleš napůl naštvaně, napůl nešťastně.

Ruda přiložil zadní díl ke zbytku skříně a začal bohapustě nadávat. Najednou se však zarazil, obrátil se na Aleše a začal z jiné strany:

"Tak hele mladej, já jsem vobyčejnej truhlář. Jestli chceš nějakou fajn prácičku na desetinu milimetru, tak si to nech udělat za sto tisíc třeba v Americe!"

Sotva se Aleš nadechnul k odpovědi, Ruda si přisadil:

"A ještě mi to tvoje tvrdý dřevo ztupilo tři lupeny! A víš vůbec, co stojí jeden pilkovej lupen do úhlovky?"

Ruda vztekle odhodil špaček do pilin vonících pryskyřicemi a fermeží. Neměl to dělat.
Plameny vyšlehly okamžitě a šířily se chodbou k vchodovým dveřím Rudova příbytku.

Ruda ustrašeně zaječel:

"Boha jeho! Mamuša je v koupelně, vo ničem neví. Sakra pojď, musíme to vobejít zahradou a přes verandu, dyť ty dveře už chytaj taky!"

Muži běželi zachránit paní domu a Aleš přitom houknul na Ivetku:

"Rychle zavolej hasiče, číslo stopadesát, jasný? Honem!"

Úprk přes salát a karafiáty byl bleskový, ovšem evakuace Mamuši se zdržela. Muži museli vylomit zamčené dveře na verandu, vypnout řvoucí rádio i pračku a přesvědčit hospodyni, že nyní pramálo záleží na pálícím se obsahu trouby.

Všichni tři oběhli dům a spatřili poslední okamžiky přístavku dílny, ze kterého za praskotu plamenů a oblaků kouře odpadávaly poslední trámy. Chodba už byla také celá v plamenech a dveře od domu se kroutily ve veřejích jak pečený buřt. Po hasičích nebylo ani vidu, ani slechu.

Kolem všeho se motala Ivetka, upíjela z lahváče, házela do ohně zbytky dřeva a opile blábolila:

"Táboráčku, ohníčku, z výtvarky mám jedničku!"

Ruda zkolaboval současně s Mamušou a tak hasiče musel zavolat Aleš. Likvidace požáru byla rychlá, než přijeli, nebylo z dílny co hasit a dům stačilo vyvětrat. Chvíli bylo trapné ticho. Aleše však přepadlo nutkání prolomit ho nějakým rozhovorem, pokud možno inteligentním:

"Rudo?" ozval se tiše. Řemeslník roku na něho beze slova obrátil strhaný obličej.

"Já ... já jen tak mezi námi, jaký bylo vlastně to heslo na té vaší reklamě?"

Ruda skryl hlavu v dlaních a definitivně se rozbrečel. Pak skorem bezhlasně odtušil:

"Aby Vaše nápady měly jiskru!"



Sluneční soustava hledá superstar

22. prosince 2008 v 19:58
Sluneční soustava hledá superstar

(A tribute to Douglas Adams - Pocta Douglasi Adamsovi)


"Vífe fefla na mhe!" zahuhlal Maxim Cheater.
"Cože?" otázal se zmateně osvětlovač. Maxim vyňal z úst pérový napínák úsměvu a pobídnul osvětlovače:
"Více světla na mě, řekl jsem! Nenechám si zkazit vrcholný okamžik své kariéry tím, že budete svítit na tu bandu šašků z bůhvíjaké planety, a já budu ve tmě!"
Maxim měl důvod k nervozitě. Dnes bude moderovat soutěž o nejlepší planetu sluneční soustavy s názvem Sluneční soustava hledá superstar. Konečně je to tady! Nejsledovanější televizní show všech dob, vysílaná z kosmické lodi Sunturtle na její cestě napříč sluneční soustavou. Doma k televiznímu přenosu usedne každý kdo má oči nebo uši v pořádku a bude sledovat ho, Maxima Cheatera, nejpopulárnějšího moderátora na světě!
Maxim si ještě na chvíli strčil do úst napínák, nastavil si duhovou kravatu na nejvyšší jas a konečně zazněl gong a znělka soutěže. Maxim zazářil úsměvem do kamery a zahlaholil:
"Ahoj ahoj ahoj lidčky, ať už jste kdekoli, vítám vás u té nej nej nej největší show všech dob, soutěže Sluneční soustava hledá superstar. A soutěž začínáme vylosováním šťastlivce, který odpověděl správně na naši první soutěžní otázku: Kolik planet má Sluneční soustava? A výhercem se stává… Bulbur Kantor z Marsu! Zatleskejme mu všichni, jediný z pěti miliard soutěžících tipnul správně za cé, tedy magické číslo devět a vyhrává poukaz na cestu po všech devíti planetách v lodi Sunturtle! A já vítám našich devět magických zástupců planet! Dámy a pánové, představte se!
Kamery a mikrofony zavířily křídly a přilétly k prvnímu zástupci, Ufu Moulovi z Merkuru. Uf odložil cigaretu, říhnul (naštěstí mimo mikrofon) a začal s proslovem:
"Tak já jsem Uf Moula, hornickej předák z Merkuru, eh, no a voni mě sem poslali, abych teda jako soutěžil za Merkur. Já, eh, předem svýho projevu musím říct co mi řekli abych řekl, jó, na velikosti vůbec nezáleží! My sme sice jako malá planeta, ale je u nás pěkně a není to tak, že sme furt pod povrchem a kopeme rudu. No, vono, eh, na povrchu to je taky fajn, a užije si tam každej, ať už má rád teplo nebo kosu teda klendru, vono v noci je v kráterech mínus sto šedesát a na pláních je ve dne plus tři sta, takže se v noci dá bruslit a ve dne opalovat, jo samo, že jenom ve skafandru a zakotvenej špagátem, vona ta gravitace u nás není nic moc a slunko je moc blízko, že jo. Tak, eh, to je pro začátek tak všecko, že jo."
Ozval se potlesk ze smyčky a Uf se sklonil pod stůl, aby našel nedokouřenou cigaretu. Maxim zazářil do kamery a vyzval k projevu zástupkyni z Venuše. Ukrutně atraktivní blondýnka zamrkala, nasadila převelice svůdný úsměv a předklonila se k mikrofonu, přičemž naproti sedícímu Ufovi vypadla cigareta z úst otevřených dokořán. Sálem se ozvalo:
"Ahojky! Já se jmenuji Venuše a pocházím z Venuše! Hahaha! A zvu vás všechny k nám, je to u nás úžasně zajímavý! Pod zemí máme bazén a molo a tam se procházím každý den! A potom je tam taky nějaká ošklivá stanice na povrchu a ti páni tam vysazují nějaký plevel, já vůbec nevím proč, ale jsou prý moc důležití, ale v posteli stojí za houby… jé, já se prokecla! Hihihi! Jo a nevěřte, že je u nás moc horko a velkej tlak, to je jenom na povrchu a ti páni s tím něco dělají, to je moc důležitý! A já jim, vlastně tam, dělám tajemnici a tak mě sem poslali! A přileťte někdy k nám, voni jsou fakt nudní!"
Sotva studiový dav dotleskal, pohlédnul Maxim s vyzývavým úsměvem na delegáta ze Země. Muž středních let s unaveným výrazem ve tváři si urovnal zašlou kravatu, otevřel diplomatický kufřík, vyňal z něj desky a otevřel je. Poté si vyleštil brýle a bezvýrazným hlasem spustil:
"Dobrý den, dámy a pánové. Dovolte mi, abych se představil. Jmenuji se Helmut Pűnktlich, zastávám funkci Styčného úředníka na Ministerstvu úřadů a na základě vyhlášky č. 781/992, odstavce b) O reprezentaci Země na interplanetárních konferencích jsem byl vybrán, abych zde reprezentoval Zemi. Vzhledem k paragrafu 887 Zákona o rovnosti kontinentálních mocností na Zemi jsem povinen odcitovat vám svůj rodokmen, abych dokázal, že jsem skutečně zástupcem všech pozemských národů, vzhledem k procedurálním zásadám interplanetárních konferencí však od této povinosti upustím. Komise našeho ministerstva se na základě podkladů vypracovaných soudními znalci shodla, že nejlepší planetou Sluneční soustavy je právě Země. Žádám, aby toto tvrzení bylo zaznamenáno do zápisu z konference. Dále jsem obdržel povolení vás informovat…"
Maxim mu skočil do řeči:
"Děkujeme zástupci ze Země a slovo předáváme delegátovi z Marsu!"
Potlesk ze smyčky a předtočené úsměvy opět zaplnily studio a pozornost všech se obrátila na delegáta z Marsu, admirála Margora Boomera:
Margor Boomer odložil neutronový anihilátor, který přes protesty Maxima přinesl do studia, nasadil krutou grimasu a zahřměl do mikrofonu:
"Jmenuji se Admirál Margor Boomer, nejvyšší velitel ozbrojených sil planety Mars, nositel nejvyšších ocenění za statečnost v boji na všech planetách a základnách Sluneční soustavy! Přiletěl jsem vás přesvědčit, že právě Mars je ta nejlepší planeta Sluneční soustavy a věřte, že s přesvědčováním už mám spoustu zkušeností. Naši obyvatelé jsou ti nejdisciplinovanější v celé Sluneční soustavě a všichni, bez rozdílu věku či pohlaví, procházejíí vojenskou službou, na rozdíl od těch zbabělců na ostatních planetách. Nacházíme se ve středu soustavy, takže naší bdělosti nic neunikne, všude to máme nejblíže ze všech!"
"To ne, naopak, nejdále!" Protestoval delegát ze Země.
"Pozemský červ bude mlčet, když hovoří Admirál Margor Boomer!" Zařval Margor a odjistil neutronový anihilátor.
"Jistě, jistě…" Zašeptal zpod stolu zástupce ze Země. Margor pokračoval:
"Žádám, aby po skončení pořadu byla věcná cena pro nejlepší planetu sluneční soustavy odeslána Marsovskému ministerstvu války k začlenění do zbrojního arzenálu. Konec proslovu, pohov!"


Maxim urychleně nasměroval kamery na delegáta z Jupiteru.
Neuvěřitelně tlustý Jupiteřan ulomil opěrku křesla, aby se mohl postavit ke stolu a zahlaholil:
"Dobrý den vespolek, Goga Megan jméno mé. Tak já jsem obchodní cestující z Jupiteru, nechci vám kazit iluze, ale ona je ta planeta objemnější než všechny ostatní v celé soustavě…
"To vidíme! Na tebe ušít uniformu, tak je Mars půl roku bez látky!" odvětil znechuceně Margor, ale odmlčel se a pokračoval v leštění neutronového anihilátoru.
"Aha, kde jsem to skončil? No právě! My vám všechno dodáme! Já bydlím na Ganymedu a my tam máme moc chytrý stroj, který saje atmosféru Jupiteru a vyrábí, na co si vzpomenete! Teď zrovna děláme oponu, která bude obepínat celý měsíc celý Měsíc celý měsíc Měsíčního filmového festivalu, a když kousek zbude, tak to panu Magorovi…"
"Margorovi! Admirálu Margorovi Boomerovi, ty přecpaný prase! Řekni to ještě jednou a je z tebe mastnej neutronovej flek!" zařval Margor a očima metal blesky na korpulentního Goga Megana.
"Hluboce se omlouvám, Admirále… Margore… panebože jak je to dál… Boomere. Zkrátka, jestli kousek zbude, pošlete loď a my vám ho věnujeme jako výraz přátelství. Ale my nevyrábíme jenom textil, tak například naše kondomy ve spreji…"
"Nejdou sundat." Špitla Venuše.
"Ale cigára maj dobrý!" Opáčil Uf a zadýmal.
Maxim naštěstí rychle vybruslil z trapné debaty tím, že vyzval delegáta ze Saturnu. Saturňan se uklonil, rozvířil kolem sebe oblak parfému a sladce začal:
"Ahoj človíčkové! Tak já se jmenuji Skvostoň Nádherný a poslali mě ze Saturnu. Víte, to je ta ohromná planeta, trošičku do žluta, trošičku do červena, ale jinde je moc pěkně růžovoučká. No a má kolem sebe nádherné prsteny, skoro tak pěkné, jako mám já …. kde je kamera? Aha, vidíte? No, jistě broučci, já jsem nepřiletěl přímo odtamtud. Ono je tam dost zima a špatně se tam dýchá, je to samý vodík a hélium, hehe, víte, jak to legračně zní, když si loknete hélia a potom mluvíte? Já jsem módní návrhář ze stanice Dione a přivezl jsem vám na ukázku pár modelů, tak třeba tahle blůzka je pro holky i pro kluky a vidíte, že mně moc sluší…"
"To jistě, ale my dáme prostor dalším soutěžícím, vyzývám společnou delegaci Uranu a Neptunu, představte se!" utnul Skvostoňův proslov Maxim a cvrnknul do kamer, které odlétly k předposlednímu stolu. Oba delegáti začali současně:
"Dobrý den! Já jsem.."
"Zmlkni! Zdravím všechny, přiletěl jsem z Neptunu a mám…"
"Co to kecáš, vy už tam nic nemáte, bouchnul vám reaktor!…"
Celé studio se začalo buď chechtat, nebo hloupě civělo a Maxim se marně snažil ten šum uklidnit.




"Tak ticho, nebo poteče krev!" zařval Margor Boomer.
"A co ty to povídáš? Pročpak na nás křičíš? Ty jsi ale ošklivej klučina, vůbec se mi nelíbíš, abys věděl…" začal lítostivě Skvostoň, vzápětí se však od admirálova stolu zablesklo, na obrazovkách se mihnulo pár červených teček a Maxim pustil reklamu.
Po reklamě se studio opět rozsvítilo, kamery přelétly křesla všech soutěžících a věnec na místě Skvostoně, a Maxim jakoby nic zahlaholil:
"Milí diváci, vítám vás u druhé poloviny naší skvělé, superskvělé, prostě famózní soutěže Sluneční soustava hledá superstar!" Burácivý potlesk ze smyčky zaplnil studio. Maxim pokračoval:
"A já vyzývám posledního soutěžícího, Geronta Nestora, vedoucího delegace z Pluta!". Všichni ve studiu upjali zraky na poslední stůl. Seděl tam ohromně mrzoutský starý dědek, který navíc ke zlosti všech ostatních nejevil žádné známky senility a těšil se výbornému zdraví. Geront povstal a zavrčel:
"Jakej vedoucí delegace z Pluta, ty fracku? Já jsem na Plutu jedinej. Jo, už padesát let tam dělám vrátnýho na periferii sluneční soustavy. Každej na mě kašle. Žádal jsem o další bednu koňaku. Nic nepřišlo. Žádal jsem o krabici doutníků. Nic nepřišlo. Žádal jsem o novej multispektrální zesilovač k teleskopu, zase nic! Ze začátku jsem posílal zprávy Slunečnímu parlamentu, nikdo se neuráčil odpovědět. Kašlou na mě padesát let, já na ně čtyřicet devět."
"Ten koňak i doutníky klidně dodáme!" reagoval Goga Megan. Geront však jen odseknul:
"Na to ti kašlu. Nepotřebuju. Poslední mimozemská civilizace, která přiletěla, se mně snažila podplatit, abych jí zařídil přátelské setkání s lidstvem ve Slunečním parlamentu, a nechala mi tam toho dva kontejnery."
"COŽE?" vykřikli jednohlasně všichni ve studiu. "Ona přiletěla mimozemská civilizace?"
"Co to je?" zeptala se Venuše.
"Jo." Odvětil Geront. "Přiletělo jich už asi tucet. Řikám jim, že na mě všichni kašlou, takže je zbytečný přes mě něco zařizovat. Většinou si zaťukají na čelo a odletí. Je to stejná pakáž jako v soustavě. Všichni mě chtěli podplatit. Nechal jsem si jenom ten chlast, doutníky a generátor věčného zdraví. Trápily mě tehdy klouby. S tím ostatním haraburdím jsem je poslal k čertu. Kde si sakra myslí, že budu na vrátnici skladovat nadsvětelnou raketu, vysavač smogu nebo transdimenzionální převodník?"
Jako první začal křičet Margor Boomer:
"Dědku plesnivej, proč jsi aspoň tu raketu nezaparkoval vedle vrátnice? Do pekel, víš, kam bych s armádou mohl doletět? Ti musejí mít takový zbraně, že bych ty mimozemský parchanty mohl smažit po miliónech a nemusel se štvát s bombardováním!"
Rozpoutala se šílená vřava. Zástupci všech planet křičeli jeden přes druhého jako pominutí. Napřed svorně nadávali na Geronta, potom se začali hádat mezi sebou o to, která planeta má právo na první setkání s mimozemskou civilizací, a jaký dar od ní má obdržet. Maxim byl bezmocný. Vše skončilo v okamžiku, když Ufovi došly sirky a chtěl si připálit od ještě rozžhavené hlavně Margorova neutronového anihilátoru. Margor rutinně odjistil zbraň…
Přibližně 25 000 světelných let od Sluneční soustavy září ve vesmíru nádherná kulová hvězdokupa M 13. Obyvatelé hvězdokupy náleží k vyšší dimenzi inteligentních tvorů. Hvězdokupané se intelektuálně a kulturně vyvinuli natolik, že získali pověst mimořádně ušlechtilých a oduševnělých tvorů. V celém vesmíru se proslavili jako nejlepší učitelé etikety a hudby foukáním na krátery planety Šumgong. Jsou o kousek větší, než lidé, takže na menší krátery hrají foukáním slámkou, větší krátery táhnoucí se přes kontinenty planety obejmou rukama a foukají do nich ústy. Proto je Šumgong také nejlépe vyluxovanou planetou hvězdokupy.
Všichni obyvatelé hvězdokupy M 13 napjatě zasedli k televizním obrazovkám. Většina z nich už byla k smrti vyčerpaná sledováním těch stupidních televizních pořadů ze Země, ale doufala, že alespoň Sluneční soustava hledá superstar bude o něco lepší. Všichni také svorně nadávali na delegaci, která přiletěla k tomu dědkovi na Plutu. Na důkaz přátelství mu nechali na oběžné dráze svoji jedinou nadsvětelnou raketu a sami letěli domů starším typem. Budiž, ale s dědkem to stejně nehnulo. Proč mu ale proboha nechali kroužit na oběžné dráze taky transdimenzionální převodník naladěný na kanál Televize Sluneční soustavy - Hvězdokupa M 13? Převodník pro jistotu nastavili na nejvyšší výkon a doufali, že sledováním lidské televize pochopí neúspěch své mise u Geronta. Od té doby nefungovalo žádné jejich vlastní televizní vysílání, existoval jen neutuchající příval těch idiotských lidských televizních show. Signál převodníku spolehlivě přehlušil i toho nejzdatnějšího fukače na krátery, a tak nezbylo nic jiného, než sledovat televizi. Jak pořad Sluneční soustava hledá superstar pokračoval, stupňovaly se i kletby obyvatel hvězdokupy. Když se pořad ke konci proměnil v čirou frašku, tak si už i ti nejtrpělivější rvali tykadla a mlátili do televizních přijímačů. Infarkt sklidil mezi diváky další oběti.
Vládní činitelé hvězdokupy M 13 sledovali pořad také. V okamžiku, když Margor zasypal studio střelbou, bylo rozhodnuto. Prezident promluvil:
"Nemají naději. A my také ne. Sledování jejich televize nás už stálo spoustu životů, a než k nim doletíme tou starou rachotinou, co nám zbyla, bude po naší civilizaci veta. Buď my, nebo oni. Vidím, že souhlasíte. Odpálíme to."
Prezident stisknul tlačítko.
Armáda fukačů obsadila všechny krátery Šumgongu a na povel zadula. V transdimenzionálním převodníku se střetnul signál ze Sluneční soustavy se signálem z hvězdokupy M 13. Převodník se rozžhavil do běla a gigantickým výbuchem zlikvidoval Sluneční soustavu.



Doslov

Veškeré shody jmen postav a událostí v příběhu se skutečnými osobami a událostmi jsou čistě náhodné. Autor slavnostně prohlašuje, že nemá nic proti blondýnkám, mrzutým dědkům, ani ostatním obyvatelům Sluneční soustavy.



Hostina u kata

22. prosince 2008 v 19:51
Hostina u kata


V pátek před Vánocemi kat Ignác dopsal tajné hlášení královskému komořímu a nechal ho odeslat po obchodníkovi. Tím pro něj práce skončila a odpoledne už srdečně přivítal své druhy a usadil je kolem prostřeného stolu. Choval se přitom velice zdvořile, takže pomohl faráři z fraku, písaři po těžkém dni naplnil pohár jako prvnímu a zemana dokonce poctil hřmotným poplácáním po rameni.
Nato se objevila služebná Dora s předkrmem a hostina začala uzenými jazyky. Ignác měl plná ústa té dobroty a s chutí mlaskal do taktu s ostatními, přestože při posledním mučení pátečního dopoledne vyříznul z hrdel čtvero jazyků, ovšemže lidských.
Brzy se po stole začaly míhat kostky a rozprava začala úvodními zdvořilostmi. Farář si jako první postěžoval nad nízkým počtem odpustků:
"Modlí se všichni v kostele jako diví, ale nikdo nepřijde ke zpovědi, aby alespoň měděnou mincí ulehčil duchovenstvu břímě!"
Písař spolknul upozornění na páteční půst, ale uštědřil slovní políček na adresu knížete:
"Kníže, nemrava zatracený, chce vybrat daně zrovna na Vánoce, ale vybere tolik, kolik mu patří. Hovna z hradního příkopu!" a vsadil do hry další stříbrný tolar.
I zeman musel přispěchat se svojí trochou do mlýna:
"A já vrchnosti přeji to samé! Kníže zapomíná na náš stav a nedávno přijal deputaci nevolníků, přímo na hradě! Ale že za tu drzost zaplatil, nádeníci mu do síní přinesli vši a žaludeční katar. To se panstvo divilo! Nejlepší obchody má teď lékárník. Ale že si dvorní páni i dámy poseděli ve vysernicích!"
Zeman se smál, až převrhnul číši. Kat Ignác pojal obavy, že bude muset nalévat horší vína dříve, než měl v úmyslu. Ale Dora přinesla nová jídla a konvici vína. Hosté hlasitě dávali najevo svoji spokojenost s průběhem setkání, a často plácali paní Doru, která jim nemohla po zásluze odpovědět, ježto byla němá. Inu, katova domácnost byla vázána mnohým tajemstvím. A měl-li ta tajemství za dobrý peníz někdo předat dále, byl to jedině kat. Už se těšil na odměnu za zajímavé zprávy, zaslané královskému komořímu. A brzy se od přátel dozví ještě více! Hostina i hra v kostky probíhaly vesele a společnost brzy zapomněla na ten ošklivý svět, před kterým se ukryla do vytopené světnice.

Zato na hradě vrchnost zakoušela těžké časy. Kníže důstojně uvedl biskupa do jeho komnat a horlivě přemýšlel, jak přivítá královského hormistra a rytíře von Bärenstein. Po zralé úvaze nechal prostřít tabuli a převěsit do hodovní síně obraz svaté Barbory, na který až dosud usedal prach v zatuchlé hradní kapli. Kaplana přitom poslal na kontrolu vinného sklepa jsa si jist tím, že kaplan sklep neopustí do ranních nešpor.
"A jak chraplavě bude kaplan ráno zpívat, a jak si bude plést žalmy!" Zasmál se kníže při té představě, zatím zcela spokojen se svým diplomatickým talentem.
Leč pravá zkouška vrchnostenských schopností právě začala. Kníže vstoupil do hodovní síně a odeslal pážata ke "kontrole" komnat dvorních dam, přičemž si byl jistý, že na rozdíl od kaplana pážata na ranní nešpory vůbec nedorazí. Učinil poté nadmíru diplomatický pozdrav:
"Vaše excelence biskupe olomoucký, ctihodný královský hormistře, zasloužilý rytíři von Bärenstein Jeho výsosti! Jsem nesmírně potěšen vaší návštěvou a zvu vás k rozpravě, jejíž skromnost snad omluví posvěcený čas pátečního půstu."
Nato přistavil k hostům karafy zcela neskromných rozměrů plné jiskřivého vína, jehož kvalitu by nikdy nesvěřil ke zkoušce skromnému, zbožnému kaplanovi.
Biskup všechny potěšil úvodní modlitbou, při které svým hrdlem obětoval Bohu veškerý obsah číše vzácného moku. Bylo věcí poslušnosti Jeho excelence biskupa, aby kníže, hormistr, i rytíř učinili totéž.


Proto i obvyklé úvodní zdvořilosti nabraly srdečného rázu, když jako první promluvil hormistr:
"Po takovém uvítání se mnou všichni čerti šijí - promiňte biskupe -, abych vám vypověděl, kterak král láteří nad špatným dílem dolů v tomto roce. Radím vám přátelé, ponechte své pokladny uzamčeny a zvyšte veškeré ceny, neboť ve stříbrných tolarech bude více mědi nežli stříbra. A zlaté mince nebudou! No tak, razit se budou, ale … pane kníže, nalijte mi opravdu čistého vína!"
Kníže mlčky přispěchal s novým pohárem a v duchu zalitoval, že nechává kaplana ve sklepě tak dlouho. Jestliže zajde do tajného kouta, tak dozajista pokřtí každou konvici nejlepšího vína vlastním lokem! A tributy na víno bude kníže muset platit zlatými mincemi, které nebudou!"
Hormistr mezitím odříhnul pomlku, napil se a pokračoval:
"Tak v příštím roce bude lůza pracovat, a to přikazuje král! A vám pánové radím: Zločincům dát práci anebo přikázat platit odpustky, protože s každou popravou bude více mědi ve stříbře a méně zlatých dukátů, a naopak, s každým odpustkem dobrých mincí přibude! A rytířům též král poroučí: Potírejte loupeže co nejvíce a meče taste co nejméně, vždyť ze zlodějského zemana může být opět pilný nevolník. Ale také duchovenstvo král prosí o přímluvu za pracující a odpuštění všem, kteří za své hříchy alespoň měděnou mincí ulehčí duchovenstvu jeho břímě. A duchovenstvu král daně zvedat napřesrok nebude! Ale vrchnost ať se snaží, seč může!"
Biskup po hormistrově proslovu zazářil téměř jako svatý, kdežto rytíř klidně přemýšlel a knížeti vyvstaly na čele vrásky. Zdálo se, že král má až příliš dobré informace, a rytíř i kníže pojali podezření, odkud k němu zprávy přicházejí. Vzpomněli na vlivného muže v kukle a rukavicích… Kníže opět musel nasadit diplomacii:
"Ctihodný hormistře, král dává moudré rady. Ale náš kraj je od královského hradu příliš daleko a mnohá moudrost je daleko od pravdy. Pravdou u nás je, že kat se činí dobře, stejně jako písaři i zemanové. Avšak lenost poddaných nám nepřeje, a proto odvody daní klesají. A tak nemohu poslat kata do výslužby, vždyť pro mě tak dobře pracoval, když jsem byl křivě nařčen z krácení daní, a také písař odvádí znamenitou práci, pročež na něj i ze svého dobrým dílem pamatuji. A jak bych nemohl poskytnout faráři štědrý odpustek, když mi po zpovědi spravedlivé a moudré rozhřešení vždy dává? A také ctěný rytíř von Bärenstein se činí dobře jako rytíř i spravedlivý soudce. Vždy ho vítám ve svém panství, protože moudře trestá zlovolníky, a já tak nemusím každého vyslýchat!"
Rytíř mezitím vypil o dvě číše vína více než ostatní, všechno si náležitě rozmyslel, a tak panstvo překvapil, když náhle vstal od stolu:
"Naléváš silné víno, ale kalíš vodu, pane kníže! K čemu je ti kat, když já tvůj kraj často navštěvuji a spravedlnosti po zásluze dobrou práci odvádím? A čím více je kat činný, tím méně je spravedlivý. A o to větší úkol pro rytíře Jeho výsosti, aby spravedlnost nastolil. A tvůj kat je činný až příliš, ale stejně tak váhá. Hornickým předákům dal vyříznout jazyky, místo, aby je rovnou oběsil! A vina předáků je tak jasná; obžalovali přece samotného správce hutí z krádeží zlata! A jen proto snad, že dříve chudý správce dostal v tomto roce od krále již druhé rychtářství, protože doly i hutě stále více zlata přinášejí?"
Hormistr raději nepřipomínal klesající výnosy z dolů. Znal zdejšího správce, a ta jeho dcera … tchán bude muset být před zákonem čestný muž. Chtěl něco říci, když v tom začal mluvit biskup:
"Přátelé! Jak je mi líto, že i v tomto vánočním čase musíme přijímat taková rozhodnutí. Snad kdybyste mi, pane kníže, dolil číši, vypiji kalich rozhodnutí za nás všechny."
Kníže naléval víno jako loutka, nevěděl totiž, čí nitky ho budou vláčet po scéně v příštích chvílích. Ale zdálo se, že otázku klesajícího počtu pracujících i úniku informací lze uspokojivě vyřešit.


Biskup pokračoval:
"Ahá, víno není kyselé, ale stále čerstvé! Ty víno s časem nešidíš, náš kníže! To je známka poctivosti a bohabojnosti. Což kdybychom vyměnili hlavu mince za hlavu muže? A napovím dále: Čí rukou může sejít kat?"
Nato všichni čestní mužové jen přikývli a naposledy si připili čistým, nešizeným vínem. Osud poctivého kata byl zpečetěn.

Mezitím zeman zrovna položil katovi laškovnou otázku:
"Ignáci, je pravda, že kat často používá meč, ač s ním vůbec neumí zacházet?"
Kat se rozesmál na celé kolo:
"A právě včera jsem svým zarezlým mečem uťal hlavu jednomu loupeživému rytíři. A býval to kdysi šampión na turnajích!"
Kat náhle vytasil zrezlý meč:
"Ale katovi meč patří, nemám pravdu?"
A kat se rozesmál tak hlasitě, až spadl pod stůl. Farář se poté pokřižoval. Ani zemanovi už víno nechutnalo tolik jako předtím. Ale přátelé nedbali zlých předtuch, a zanedlouho, znaveni vínem všichni kolem stolu usnuli.
Dalšího dne ráno do sebe rytíř obrátil džber chladné vody ze studně a snědl několik cibulí z knížecích zahrad. Brzy vyjel a úderem desáté rozrazil dveře domu kata Ignáce:
"Kate Ignáci, předstup před spravedlnost!"
Vážnost situace jako první pochopila němá Dora, které se po chvíli podařilo vzbudit pána z příjemného snu. Ani rytířovi psi Ignácovi nedopřáli klidu. Kat se s hlasitými projevy narušeného zažívání vzbudil, a zaostřiv zraky na rytíře, tupě se rozesmál:
"Ale další pooppravy mám až v popondělí, potulný rytíři! Ale jeestli chceš, nebudu teď na tebe brousit meč a postačí mi sirotčina!"
Ohnivý dech katův psům nedovolil, aby více doráželi, a taktéž brunátný Ignácův obličej nabádal rytíře na dosud vratkých nohou k obezřetnosti. Současně se začali probouzet katovi společníci. To vyrovnalo poměr sil mezi všemi kocovinou stiženými muži a hladovými psy rytíře von Bärenstein.
Vzplála urputná bitka, na jejímž začátku se všichni skáceli na stůl. Kat, nyní již zcela při smyslech, odběhnul pro poslední konev vína. Hrozba krveprolití tím byla zažehnána. Toho dne si mohla stěžovat snad jen paní Dora, neboť se zadýchala mezi pečením masa a běháním pro víno na dluh od hradního kaplana.

Někdy k večeru se probudil i důstojný biskup a pážata ho vyprovodila ze šlechtického sídla. Snad poprvé v životě se biskup od srdce modlil, protože včera nakonec došlo i na špatná vína a kočár se nekřesťansky třásl. A toho večera se modlil i kníže, leč marně. Hrad i panství mu král odňal, biskup se u něj už nikdy neukázal, a hormistr bedlivě dohlížel, aby z panských dolů dostával král vždy díl spravedlivý.
Příštího dne kat vyprovázel své přátele obzvláště vesele. Všichni už věděli, o co se podělí z pozůstalosti knížete. A čestný rytíř von Bärenstein bude na vše dohlížet z hradu, na kterém nyní zavlál prapor jeho rodu. Noví přátelé si připili, a ti staří museli pracovat o to pilněji.

Písař se dlouze napil dobrého vína z hradních sklepů a zakončil letošní kroniku:
"A věrně stojíce ve službách Jeho výsosti krále a koruny české prohlašujeme, že král spravedlivě statky a práva vrchnostenská nadal a dobré dílo přikázal, aby ku prospěchu a slávě koruny české náš kraj stejně jako letos i v příštím roce vzkvétal."
A naposledy, a ještě delším lokem se napil dobrého vína z hradních sklepů.






Kam s Ubu?

21. prosince 2008 v 10:29
Kam s Ubu?


(podle skutečné události, skoro všechna jména jsou změněna…)

Michal, Radek a Honza spolu bydleli na kolejích už čtvrtým rokem a celkem úspěšně zakončovali druhý ročník strojní fakulty. Třílůžkový pokoj s nimi sdílel také jejich miláček a maskot pokoje - Ubu.
Po těch letech si už nikdo přesně nevzpomínal, jak k němu přišli. Faktem je, že po jednom vydařeném večírku se probudili a na stole stála láhev od okurek s jakousi vystrašenou ještěrkou uvnitř. Novému spolubydlícímu opatřili veškeré pohodlí a od kamarádů vyzvěděli, jak o takového tvora pečovat. Krmili ho vydatně, ale přesto se jim zdálo podezřelé, že již koncem prvního roku dosáhla ještěrka skoro půlmetrové délky a za pár měsíců přibyly další desítky centimetrů. Na hřbetě zvířeti vyrostl kostěný hřeben, nad nosem se mu objevily jakési rohy, a pokud zvíře zazívalo, objevila se tlama plná ostrých zubů, ze které trčel rozeklaný jazyk, vycházel zápach a hlavně - pořádný strach. Nikoho z pánů sice nezajímalo, o jaký druh živočicha se jedná, ale shodli se na tom, že "ještěrka" je už poněkud nedostatečným pojmenováním tvora, který připomínal mládě Lochnesky. Pořídili mu tedy větší terárium a vymysleli jméno. Poněvadž byli všichni angličtináři, pojmenovali ho Ubu. Byla to zkratka a znamenala "Ugly Bastard from Uruguay". Zeměpisné určení je napadlo poté, co shlédli film o vyhynulých dinosaurech a jeden z nich, původem z Jižní Ameriky, jako by z oka vypadl jejich plazímu příteli. Časem mu začali říkat o něco lichotivěji: Bubák.
Nějakou dobu se jim žilo docela dobře, jen nákup moučných červů a jiných pochoutek pro Ubu vystřídala četba inzerátů typu "daruji křečka do dobrých rukou" a shánění laboratorních myšek. Jejich šedohnědý přítel sice zapáchal, ale toho si na kolejním pokoji nikdo nevšimnul, důležité bylo, že se po většinu času spokojeně vyvaloval na písku u žárovky a nevydával žádné zvuky. Ubu samozřejmě vzbuzoval zájem všech návštěv, ale kamarádi se shodli na tom, že "baby se na něho stejně balit nedaj".
Spokojené symbióze však učinil přítrž jeden z mnoha večírků na pokoji. Po sedmém panáku se přátelé rozhodli, že Ubu provětrají. Líně vypadající živočich rázem ožil a vyběhnul otevřenými dveřmi pokoje na chodbu. Pánové se mu vystrašeně vyhýbali a dámy s vřískotem utíkaly pryč. Zvíře kličkovalo po chodbě a laškovně prohánělo studentíky zavírající s prásknutím dveře od pokojů. Přátelé zaujali vyhlídkovou pozici na schodech a prázdnili další láhev za pokřiku: "Ubu, prožeň ji!" "Ten je malej, sežer ho a ušetříme!" "Bacha na smyk, pochcal se před tebou strachem!".
Nakonec však Ubu vběhnul do kuchyňky, kde překvapil jakýsi pár vařící si večeři. Ve stejném okamžiku někdo jiný zapnul načerno instalovanou mikrovlnku, s čímž rozvod socialistických kolejí nepočítal. Vyletěly pojistky a chodba se ponořila do tmy. Zatímco se Michal a Radek váleli smíchy na schodech, Honza, který byl nejstřízlivější pochopil vážnost situace. Tu podtrhovalo pištění z kuchyňky a výkřiky: "Kde je ta potvora, já ji zabiju!". Honza doběhnul do kuchyňky právě v okamžiku, kdy se světlo s blikáním rozsvěcovalo. Student-kuchař stál s napřaženým sekáčkem na maso, zatímco jeho přítelkyně utíkala z bojiště s jekotem hasičské sirény. To patrně zachránilo zvířeti život, poněvadž student si už nemusel hrát na hrdinu. Ubu zalezl pod linku, třepetal jazykem a koulel očima. Student koktavě zasípal na Radka:
"S… sbal si tu pp… potvoru, nnnebo ji zabiju!
"Ale jdi do řiti!" zabručel Honza a chňapnul Ubu pod krkem.
Pak do tlamy chystající se mu ukousnout ruku nacpal utěrku a omotal mu ji kolem hlavy. Zvíře sebou házelo a syčelo, ale to už s ním Honza utíkal do pokoje. Kamarádi nadzvedli dřevěnou desku coby střechu terária a Honza hodil domácího mazlíčka dovnitř. Ubu sice prskal a rozkousal utěrku, ale nakonec se uklidnil, zbaštil myšku nabídnutou na usmířenou a usnul.

Následky však na sebe nenechaly dlouho čekat. Dalšího dne dostali všichni kamarádi předvolánku k řediteli kolejí. Sotva se objevili ve dveřích, Ing. Nerudný spustil:
"Pánové, přišla na vás řada stížností. Prý chováte na kolejích nějaké nebezpečné zvíře a necháte ho běhat po chodbách. Tak s pravdou ven, ale rychle, nebo vás vyhodím z kolejí i s tím zvířetem. Co to na pokoji máte?"
"No, pane řediteli, my máme takovýho … takovou ještěrku."
"Člověče, nelžete mi. Všichni popisovali jakousi metrovou zubatou obludu. Tak honem, co to je za zvíře!"
"Ale on není metrovej, on je asi takovej:" ukázal Michal rukama jako by chtěl vzít příbor.
"A je hodnej, dyť nikomu nic neudělal. To zas nějaká hysterka ječela a přeháněla nebo co." dodal Radek.
"Dozvím se konečně, co je to za druh té vaší "ještěrky" ?"
"No, on je … (Majku co to sakra je za druh? Já nevím, něco si vymysli, hlavně neříkej, že je to krokodýl) … on je to asi …mlo… teda leguán."
"Cože? Proboha, vy ani nevíte, co to je?" zařval Ing. Mlčoch. "To zvíře okamžitě poletí z kolejí, nebo poletíte vy. Osobně si zítra přijdu prohlédnout váš pokoj. A běda vám, jestli ho k někomu schováte. Běda vám"!
"No jo, ale to nejde jenom tak. Domů si ho nikdo z nás vzít nemůže, a my ho nemůžeme vypustit třeba do Sherwoodu za kolejema, on by chcípnul. On je zvyklej na teplo, my mu topíme dvěstěwattovou žárovkou…"
Radek na něho ani nestačil syknout: "Ty vole drž hubu..", když Ing. Nerudný zfialověl vzteky a chvíli vypadal, jako by se o něho pokoušel infarkt. Nakonec se sebral a naposledy zařval:
"Zítra ve čtyři odpoledne prohlídnu Váš pokoj. A žádný leguán ani nic podobného tam nebude. Nebude! Rozuměli? Odchod!"
Přátelé zachmuřeně odcházeli do pokoje. Honza utrousil: "Ty vole, to stejně držkoval ten vůl z kuchyňky. Já bych mu dal přes hubu."
"No jo, ale co uděláme s Bubákem? My ho fakt nemůžeme někam vypustit, on by vážně chcípnul zimou. A stejně by neměl co žrát, to nejde. Opravdu si ho nikdo nemůže vzít domů?" hledal řešení Michal.
"Ses zbláznil?" obořili se na něho oba zároveň.
Michal kapituloval:
"No tak jo, zítra kašlem na školu a pojedeme ho prodat do nějakýho zverimexu. Aspoň bude na pivo. Kolik za něho můžem chtít? On bude dost vzácnej, když nikdo neví, co je to zač! Odkud že je? Z Uruguaye?"
"Spíš z Marsu." odtušil Honza a odplivnul si.

Druhý den po krátké poradě kamarádi rozhodli, že pro přesun Ubu v tramvaji bude nejvhodnější krabice od banánů. Není do ní vidět a tu chvíli to Ubu vydrží. Všetečný plaz se však v minutě prokousal ven a jeho syčení a prskání prozradilo, že je značně rozladěn. Nakonec vše vyřešila dřevěná bedna "vypůjčená" z úklidové místnosti. Cesta tramvají proběhla bez komplikací, jen Honza, který držel bednu na kolenou se divil, proč si od něho ostatní cestující odsedávají.
"Myslejí si, že sis usral." komentoval to Michal.
Honza pohlédnul na vlhké dno krabice, pak na svoje kalhoty a zaklel. Přátelé se zasmáli a vyrazili k centru.
Vystřízlivění nastalo v prvním zverimexu. Sotva prodavačka nahlédla do bedny, zaječela, aby s tím zmizeli k čertu. Nálada přátel se rázem ocitla na bodu mrazu.
"Sakra, jestli budou takoví všude, tak ho snad budem muset zastřelit nebo co. Chudák!" strachoval se Radek.
V dalším zverimexu si živočicha se zájmem prohlédnul brýlatý pán a usoudiv, že je zvíře v dobré kondici, žádal o "registrační certifikát ohroženého druhu exotického živočicha".
Kamarádi na něho zírali s otevřenými ústy, protože o takovém lejstru nikdo z nich v životě neslyšel.
"No tak pánové," děl dobrý muž, "k prodeji potřebujete ten certifikát pro Varana nosorohého - Cyclura cornuta!"
"Do řiti!" ulevil si Honza. "Aspoň už víme, co je to zač."
Pánové zklamaně odcházeli a jejich ponuré myšlenky rušil jen šramot z bedny. Navštívili se stejným výsledkem ještě několik zverimexů, záblesk naděje však zasvitnul až v tom posledním, kde si od nich prodavačka vzala telefonní číslo s tím, že možná něco vymyslí.
V zoufalství je napadlo navštívit také zoologickou zahradu, ale i tam je vyděšená pokladní vyhodila rovnou z vrátnice. Koupili si několik lahváčů a rokovali o svém problému na lavičce.
"Kdybysme měli víc času, tak sme ho mohli zkusit prodat na inzerát." ozval se Radek.
"A co bys tam napsal? Prodám metrovou obludu, která kouše a smrdí?" obořil se na něho Michal.
"Sakra, lidi maj doma všechno možný, on by i Bubáka někdo koupil!" protestoval Honza.
"To jsou jen kecy. A když ho půjdeme odevzdat na policii jako nález, tak nám nebudou věřit a zavřou nás, protože nemáme ten certifikát nebo co" prohlásil Radek.
Vtom zazvonil Radkovi mobil. Za pár minut už byli na cestě do posledního zverimexu. Tam jim paní oznámila, že jim zítra přijde zásilka exotických plazů a tak jejich přítele může nahlásit jako neočekávaný přírůstek, potom už nebude problém certifikát získat.
Nastalo vyjednávání o ceně. Prodavačka neuvažovala o jiné variantě, než zdarma. Argumentovala přitom slovy: "A cobyste s ním dělali? Pečovat o varana není jako mít morče. A on ještě vyroste! Víte vůbec, čím ho krmit?"
Nato kontroval Honza: "Doteď byl u nás spokojenej a žrádla měl dost. A nejste jedinej zverimex, kterej…" Nato mu Radek zacpal ústa a řekl prodavačce: "No tak, že jste to vy, tak za pětistovku nebo co, dohodnem se, ne?"
Paní s povzdechem otevřela kasu. Přátelé poděkovali a Michal vše zakončil:
"Nebudete litovat, je čistotnej, přítulnej a hodí se k dětem. Jo, a neslyší na jméno Ubu."




G.I. Jenny

21. prosince 2008 v 10:14
G.I. Jenny


Jenny byla celá sklíčená. Spousta věcí kolem nebyla v pořádku a ona to hluboko uvnitř cítila. Třásla se a měla hrozný strach. Nedůvěřivě si prohlížela ten nový, neznámý, stísněný prostor, ve kterém se ocitla. Všechno kolem drnčelo a rezonovalo tak, že se jí mohla hlava rozskočit. Zprvu neustále volala mámu, opakovala to slovo pořád dokola, ale nedočkala se obvyklé hřejivé odpovědi. A neodpověděl ani nikdo jiný.
Vzpomínala na starý domov. Tak nádherný, prosvětlený, plný života a radosti. A stále nablízku máma a kolem ostatní z rodiny. Nejraději si hrála s míčem, ale líbily se jí také hry s obručemi, ač zprvu nechápala, proč to ostatní dělají. Ale brzy zjistila, že za šikovnou hru ji čeká bohatá odměna. Stačilo vyskočit a ulovit pochoutky, které jí házeli ti z hejna nad hladinou, zatímco ona se držela u břehu rozpustilým mácháním ocasní ploutví.

Auto zastavilo a lidé obtočili kolem Jenny mokré plátno a upevnili ho cípy na hák. Rameno jeřábu se otočilo a ponořilo vak s mladým delfínem do bazénu. Statný muž podepsal dokumenty a přikývnul. Speciální výcvik začne hned zítra.

Jenny si pomalu zvykala na nový domov. Nelíbil se jí a ani ti ostatní z hejna nebyli takoví, na jaké byla zvyklá. Cítila, že mají všichni strach. Hned ráno se v bazénu rozsvítila ostrá světla a ona věděla, že spolu s ostatními musí vyplout na hladinu. Ti nad hladinou (proč měli všichni barvu jako mořské řasy?) i jejich druhové ve vodě jim hodili pár ryb.
A pak začala ta hrůza. Jeden z těch divných jí připevnil na hřbet cosi těžkého a ona se musela ponořit. Někteří z těch divných nad hladinou skočili také do vody a vedli ji na dno. Tam jí konečně vzali tu věc ze hřbetu a dovolili jí, aby se plavala nadechnout. A pak musela s tou věcí na dno sama. A pokaždé na jiné místo, které jí ukázali. Nejhorší bylo, když se netrefila na správné místo. Ve vodě se ozvaly mučivé zvuky, tak silné, až se celá roztřásla a nebyla skoro schopná plavat. Nešlo se těm zvukům bránit, nešlo jim uplavat na širé moře.
Celý den ji cvičili a ona se přitom míjela s ostatními z hejna. Odpoledne byli všichni unavení, vystrašení a všechno je bolelo. V hlavě jí zněly nářky ostatních. Na veselé dovádění a honění neměl nikdo pomyšlení. Hltavě snědli hozené ryby a pak se jen každý sám beze slova třásl za soumraku a noci.

Kapitán prohlížel záznamy o přírůstcích. Ta nedospělá samice vyrostla v mohutné a mrštné zvíře, a navíc to nejučenlivější z celé skupiny. Zapálil si doutník a otevřel její složku:
"Vynikající přesnost echolokace. Citlivá ke stimulaci v nižším ultrazvukovém spektru. Dráždí až ochromují ji příliš intenzivní zvuky. Velmi aktivní při krmení rybami ze břehu, avšak nepřijímá potravu vytržením z rukou cvičitele. Také sebeobrana, ostrost a útočnost na člověka hluboko pod normálem."
"Hm, takže do člověka se nezakousneš. Asi jsi nepoznala širé moře a v delfináriu tě rozmazlovali. Nevadí, tvoje zuby nepotřebujeme."
Kapitán vypnul v bazénu světla a ponořil se do studia Jenniny složky. Zachmuřil se při pohledu na fotografie prsních ploutví. Bílé a růžové flíčky, to neměl rád. Oděrky mohou způsobit infekci. Upravil dávkování vitamínů , přidal antibiotika a rozhodl se, že bude osobně dohlížet na mazání ploutví zinkem. Tak cenná bitevní jednotka nesmí zrezavět. A pro své schopnosti bude od zítřka v kategorii Alfa.
Kapitán potáhl z doutníku a podepsal se pod kolonku:
"Přísně tajné! Bojový výcvik kytovců k přímé likvidaci nepřítele."


Ráno ji probudilo několikeré zašplouchání a tak poznala, že jeden z těch divných nad hladinou plácá ploutví ve vodě a volá ji jménem. S obavami připlula k němu. Dostala rybu a pak jí připevnili novou věc. Byla menší, ale tížila ji spíš na boku, než na hřbetě. A pak ji začali učit. Dali do vody černý předmět, který vypadal přesně jako jeden z těch divných. Ale nebyl živý, to poznala. Chvíli ji k ničemu nenutili a tak Jenny volala na tu věc všemi tóny, které znala a z ozvěn zjistila, že je to jen jakási mrtvá kůže nafouknutá vzduchem.
Ostatní skočili do vody a vzali ten černý předmět sebou. Naučili ji jak k němu rychle připlavat a otřít se o něj bokem. Sotva to udělala, vystřelila z té nové věci na pravé prsní ploutvi ostrá špice a zabodla se do toho nehybného černého předmětu. A pak se od černého Jenny musela odpoutat a doplout na hladinu za vytouženým nádechem. Dostala zase pár ryb. Poznala, že když jí to šlo zvlášť dobře, dostala ryb víc. Brzy byla nejlepší z hejna. Ale stále bylo dost bolestných omylů a mučivých zvuků, které ji týraly k nevydržení.
Jindy ji zase učili, aby černý předmět nabodla a pak ho přitiskla na dno bazénu a plácáním ploutvemi ho tam držela. Každé ráno se začaly ozývat i jiné zvuky, než ty mučivé. Naučila se je brzy nazpaměť a hned poznala, co podle každého signálu má dělat.
Jednou ten černý předmět nahradili živým z těch divných nad hladinou, oblečeným do černého. Uslyšela silné zvuky pod hladinou a okamžitě jim porozuměla: Nabádaly ji jako obvykle, aby tu černou věc nabodla. Jenže dnes to nebyla věc! Ten živý ležel pod vodou, černý, nehybný, měl ji zmást, aby si myslela, že je to jen černá nafouknutá kůže s lesklou kovovou věcí na zádech.. Jenny dostala strach. Byl živý. Byl z jejího hejna. A už dlouho ponořený! Jestliže se nevypluje nadechnout, zemře! Nekřičel, ale ona dobře cítila jeho smrtelnou úzkost.
Jenny poháněl instinkt. Tryskem vplula pod toho černého a tak, jak to kdysi dělala její máma, vyzdvihla ho nad hladinu za životodárným nádechem. Rozhlížela se nad hladinou, máchaje ocasní ploutví. Určitě bude odměněna šťavnatými rybami!
Místo toho ucítila strašlivou bolest. Tisíc jehel se zabodlo do jejího těla i duše v podobě pískání tak hlasitého, jaké v životě neslyšela. Síla toho otřesného zvuku ji ochromila. Nebyla schopná pohnout jedinou ploutví. Sotva si uvědomovala, jak ji ostatní z těch divných nad hladinou tlačí pod vodu, jak s ní plavou k tomu živému pod vodou, tlačí ji k němu bokem, až ho nabodla. Bolest polevila. Jenny ho držela nabodnutého u dna bazénu. Začala divoce máchat ploutvemi a tlačit ho dál. Raději by umřela, než by neuposlechla rozkaz a zase uslyšela ty silné mučivé zvuky. Žádné se neozvaly a Jenny se jako polomrtvá vyhoupala nad hladinu a nasála vysvobozující vzduch.

Jenny se znovu narodila, ale zároveň skoro umřela. Nevěděla to. Nevěděl to ani kapitán, nikdo z hejna. Tajnější než "Přísně tajné" byl vzkaz v hlubinách její duše: "Jenny už nedokáže cítit. Dokáže jen plnit rozkazy. Udělá cokoli za rybu a ticho."

Kapitán zapsal do složky: Subjekt J. dokončil výcvik. Výkonnost organismu zachována, předpokládá se výdrž poškození v 5 až 10 bojových akcích. Subjekt J. schválen pro bojové akce."
Kouř doutníku dosvědčil další podpis pod kolonku: "Přísně tajné."


Jenny se naplno stala vojákem elitní jednotky. Každé ráno probudila ostatní z hejna a pak se v jejich čele vydala pro snídani. Odbyla si výcvik, odevzdala výstroj a výzbroj a dočkala se večeře. Hltavě a nenasytně ji rvala z klecí zavěšených nad vodou. Stala se dokonalým bitevním strojem. Alespoň navenek.
Ale nikdo nevěděl, že uvnitř hejna se dělila o ryby se samcem, který vedl hejno před ní. A brzy se s ním podělila i o nový život.

Kapitán přidal další zápis: Lidský subjekt B, který nepodal požadované informace ani při zesíleném výslechu, posloužil jako výcvikový subjekt pro kytovce kategorie Alfa. Ostatky lidského subjektu B budou anonymně pohřbeny a veškerá evidence lidského subjektu B se ruší.
Kytovci kategorie Alfa dosahují výjimečných výsledků, viz přiložená dokumentace. Konec zprávy. Přísně tajné.
Jen ještě jeden tah z doutníku a vyrytý podpis.

Dva životy se minuly. Lidský skončil, delfíní začal.

Vrata se otevřela a do vojenského přístavu vjelo auto s několika důstojníky. Kapitán je prováděl kolem bazénů. Důstojníci si vše zapisovali, jeden z nich to dokonce natáčel na kameru. Nakonec kapitán podepsal několik lejster a důstojníci odjeli. Kapitánem třásl vztek. Tolik náročné práce a let výcviku přijde nazmar! Projekt výcviku delfínů pro vojenské akce byl s okamžitou platností zrušen. Perfektně vycvičená zvířata za miliony dolarů! To si představují, že je teď jen tak vypustí do moře? Tihle pomatenci z ministerstva to nikdy nepochopí. Velitel si znechuceně odplivnul.


Jenny a její druh se náhle ocitli v prostoru tak obrovském, jaký si nedokázali ani představit. Otevřený oceán byl jejich! Za oběť jim padaly hejna ryb i korýšů z nevyčerpatelné zásoby nabídnuté přírodou, která dosud nepoznala zvířecí dravce vycvičené lidmi. Když se bok po boku pluli nadechnout, zapomněli na vše dřívější. Byli jen oni dva a modré nekonečno. Občas se potkávali s hejny divokých delfínů, a ač si příliš nerozuměli, uvnitř jednoho hejna Jenny přivedla na svět zdravé a čilé mládě.

Štěstí se rozplynulo toho dne, kdy se na hladině objevila rybářská loď.

Jenny se sítěmi nebojovala, protože věděla, že je to marné. Ve vedlejší síti se mrskalo její mládě a s pláčem ji volalo. Samce zabili harpunou, slyšela jeho smrtelné křeče, cítila krev ve vodě. Marné bylo všechno. Vůdkyně hejna nebo otrokyně. Vše splynulo v tupou touhu: Přežít!
Neprotestovala, když ji nahnali do malého, strašně drnčivého prostoru. Dlouho odpudivě vibroval a ona se třásla. Sotva vnímala, když ji vyklopili znova do vody.

Nevěděla kde je, a tak zavolala. Ucítila nesmírnou úlevu, když k ní připlavalo její mládě. Tiskli se k sobě a opatrně ohledávali nový prostor kolem. Jenny zavolala znova, ve všech tónech, jaké znala. A potkalo ji úžasné překvapení! Tóny se tak jako kdysi dávno odrazily od stěn a připluly k ní. Jenny zbystřila pozornost jako při lovu: Vracely se k ní další tóny! A poznala mezi nimi hlasy svého dětství! Byli tu všichni ze starého hejna, byli tu i Ti nad hladinou, kteří dávají ryby a hrají si s ní s míčem a obručemi!
Ve sladkém objetí prvního domova Jenny okamžitě uchvátila míč a skákajíc za ním přes kruhy, pobízela ostatní z hejna. Nad hladinou se objevili ti ostatní a házeli jí ryby, hladili ji, šplouchali jí vodu na hlavu a vedle skotačilo mládě.

Manažer delfínária s uspokojením sledoval nový program. Byl to jeho životní úspěch, show, kterou svět ještě neviděl, a kterou přenáší i televize! A těm otravným ochráncům přírody snad zacpe ústa fakt, že tihle noví delfíni jsou uvolnění z armádního výcviku a na širém moři by sami nepřežili. Co jim sakra vadí na tom, že baví lidi? A že vydělávají peníze? Tihle zelení pomatenci pravidlům byznysu nikdy neporozumí! A přitom taková vkusná zábava a hamburgery za poloviční cenu.
Nový program spočíval v tom, že jevištěm byla zátoka otevřeného moře a hledištěm lodě s diváky, křižující zátoku. Všude kolem sebe tak lidé mohli obdivovat desítky zvířat předvádějících obvyklé kousky z bazénu delfinária a také mnoho dalšího, co umožnil jen neomezený prostor moře.


Jenny se svým mládětem proplouvala kolem lodí. Měli za úkol bavit diváky mezi jednotlivými čísly programu. Pohled na mrštnou samici a roztomilé mládě byl divácky obzvláště vděčný. Jenny se dnešek velice líbil a mládě dovádělo jako nikdy. Užívalo si dosyta volnosti, kterou zažilo jen pár týdnů po svém narození. Poprvé naplno ochutnalo oceán.
Pro ostatní z hejna to byl skoro obyčejný den, skoro stejný jako ty ostatní dny v bazénu. Nedovedli si představit tu krásu modrého nekonečna, pravého domova.

Dalším číslem bylo vodní pólo s cvičiteli. Voda vířila a bazénem se míhala těla cvičitelů v černém neoprénu a stříbrošedé siluety delfínů. Míč létal ze strany na stranu za všudypřítomného jásotu diváků.
Skupiny lidí i zvířat mohutně povzbuzovali diváci z vyhlídkových lodí. Jak se zdálo, dnes měli sehraní lidé i mrštná zvířata stejné šance.
Jeden chlapec z publika ve fandovském zápalu vykřikl a vymrštil ruku, aby ukázal sestře výjimečnou přihrávku. Prudkým pohybem si strhnul z krku MP3 přehrávač a nehtem ho ve vzduchu nechtěně zapnul. MP3 přehrávač opsal velký oblouk a záhy zmizel pod vodou.

Jenny to uslyšela okamžitě. Dva krátké signály, jeden dlouhý, tři krátké, jeden dlouhý a to pořád dokola. Bleskurychle se ve vodě obrátila a spatřila blízko nehybný černý předmět. Vyřítila se k němu jako torpédo a přitlačila ho na dno. Předmět se bránil a chtěl uniknout. Ale nebylo vyhnutí, hypnotizována zvuky ho tiskla vší silou ke skále. Neexistovalo nic než jediná nutnost vybičovaná signály: Dva krátké, jeden dlouhý, tři krátké, jeden dlouhý a pořád dokola.

"Proboha, co se to děje?" Vykřiknul manažer.
Člověk se zmítá pod hladinou a delfín ho drží u dna, divoce bičuje vodu ploutvemi!

Jenny už námahou skoro umdlévala ale všimla si, jak se k ní řítí vodní skútr se dvěma lidmi. Jeden k ní cosi natahoval. Je už konec cvičení? Dostane pořádnou nadílku ryb!
A v tom okamžiku celý svět explodoval. Zaplavila ji ochromující bolest. Cítila svoji krev a opouštělo ji vědomí. Jako z dálky se k ní neslo vyděšené pískání mláděte. Cvičitelé na skútrech brázdili vodu a zaháněli hejno z ústí zátoky do kanálu k bazénu. Delfíni poslušně odplouvali.
Umírajícího delfína a nedospělého mláděte si nikdo nevšímal. Mládě tlačilo matku k hladině a Jenny se naposledy nadechla. Rozhlédla se kolem. Na jedné straně byl kanál k bazénu, na druhé straně oceán.

Jenny z posledních sil zakřičela na mládě: "Běž!"

A pak se už navždy vrátila do modrého nekonečna.






 
 

Reklama