Zpověď z hříchů mého mládí, doznání zhýralce a nemravy k pohledání

13. února 2009 v 18:34 |  CoSeDěje
Drazí spravedliví,

Zpytovavše dnešního smolného dne svoje smolně černé svědomí, vyjevím Vám některé hříchy svého mládí.

Vyjevím je proto, že:

1. Nebudu pak už muset jít ke zpovědi (stejně jsem tam nikdy nebyl, ani se tam nechystám)
2. Uleví se mi poté, a já zase budu moci znova hřešit (stejně jako bych hřešil i bez této zpovědi).

Již méně podstatným důvodem mé upřímnosti je fakt, že všechny níže uvedené hříchy jsou již:

A) Promlčeny
B) Stejně nikdy nebyly ani nebudou trestně stíhatelné

Posuňmež se tedy v čase do temné minulosti a octněmež se léta páně 1996 na Střední průmyslové škole v Prostějově.

Je ráno, řekněme někdy v máji, když už kázeň povážlivě upadá a pubertální srdce překypuje luznými touhami všelijakými, jen ne těmi školou protěžovanými, tj. vzdělávacími.

Přicházím do školy se svým klausovsky levičáckým batůžkem, v němž se nalézá i plastová láhev (škoda, snowboard jsem tehdy zapomněl) a scházím po schodech do sklepení. Tajemné katakomby pod naší školou ukrývají nešťastně a krutě od sebe oddělené šatny dívek a šatny chlapců. Není šance zahlédnout druha jiného pohlaví, Komenský by zaplakal. K tomu nás dnes čeká nejedna písemka, a snad i k tabuli bude leckdo přizván, by božskou kápnul, zda se učil.

Kolem rejdí spolužáci, kamarádi i nekamarádi, přezouvají se, hází po sobě botami, vyměňují cigarety různých značek, svěřují se se zážitky ze zábavy či autobusu, jenž je do městečka střediskového přivezl. Ale to vše má jen zakrýt stres, který dostupuje vrcholu s blížícím se zvoněním. Jen já přicházím s potutelným úsměvem. S kamarádem ze třídy vlastním jednu plechovou šatní skříňku, tak jako každá dvojice ve škole. A její oprýskanou strohost dnes hodlám jaksepatří pozvednout.
Dnes se to stydím říci, marně tápu, koktám a hledám slova, červenám se až hrůza. Abych tak řekl, já jsem, ehm … VYLEPIL NA ZADNÍ STĚNU SKŘÍŇKY PLAKÁT TAKOVÉ NAHÉ ŽENSKÉ, ŽE BY ROZTOPILA NA MAXIMUM I STOLETÝHO IMPOTENTA UMRZLÝHO NA SEVERNÍ TOČNĚ.
Byl to učiněný elixír, balzám na nervy, neboť čí mužné oko spočinulo na těch ladných siluetách, toho duše zazpívala kratičkým uvolněním z napětí školního prostředí. Umělecké kvality onoho díla zavdaly u každého kolem procházejícího příčinu přinejmenším k uznalému pokývání hlavou, leckdy i doprovozeného znaleckým komentářem. A naopak, v případech, kdy se poblíž pohyboval pedagog, bylo možné rychlým přibouchnutím dvířek skříňky objekt nežádoucího zájmu odstranit z dosahu jeho všetečného zraku.
Tak plynul čas a ona nestydatá Venuše brzy vplula do povědomí chlapecké části studentstva a moje akcie váženosti mezi vrstevníky vzrostly, neboť tohle si lajzne jenom ňákej frajer, no ne?
Leč tak dlouho se chlubí nevšedním plakátem, až se všechno provalí.
Doneslo se mi z dobře informovaných zdrojů, že se třídní učitelka vyptávala, co prý to máme zajímavého v šatní skříňce. Doneslo se mi to hned po první hodině, a tak pojav podezření, seběhnul jsem do přízemí, plakát s nejvyšší opatrností odlepil, složil a umístil do útlé mezery mezi skříňkami a zdí. Přisunutím skříňky ke zdi a na stěně umístěné liště zakrývající vodiče elektřiny mezera zmizela, jakoby tu nikdy nebyla… Na místo onoho plakátu jsem vylepil pro takový případ uschovaný plakát jakési zpěvačky nějaké tuc-tuc kapely, vydyndaný od spolužačky z časopisu Bravo. Nemusím připomínat, že zmíněná slečna byla sice taky kus, leč přece jen oděna poněkud více než její odvážnější kolegyně.
Po druhé vyučovací hodině to jak se říká totálně prasklo. Do třídy nasupeně vpochodovala třídní a před zraky všech spolužáků a spolužaček (které to samozřejmě taky už věděly a hihňaly se) mě vyzvala, abych s ní okamžitě šel do šatny a ukázal svoji skříňku. Vše zděšeně sledoval kamarád, se kterým jsem se o skříňku dělil. Já jsem s beránčím výrazem ve tváři zamířil do podzemí. Zde jsem otevřel dvířka dokořán a nabídnul třídní ten úžasný pohled.
Reagovala tak, jak se dalo čekat. Otevřela pusu, vykulila oči, přestala dýchat. Po několika sekundách se zjevně snažila silou vůle onu slečnu svléknout, stejně jako dříve já, ale ani jí se to nepodařilo. Do trapného ticha jsem hrdě oznámil:
"Catherine Swan, tři nominace na Grammy 1996!"
Třídní po další minutě nahmatala ve vyschlém hrdle hlasivky a zasyčela, abych mazal do třídy, že dobře ví, co o mně slyšela, a že si to se mnou ještě vyřídí. Nebyla to legrace, tehdy mi hrozila dvojka z mravů, protože tehdy se ještě dalo rozlišit, který student se chová mravně a který nemravně.
Co dodat? Snad jen, že jsem byl srab a plakát už nikdy nevylepil.

A tak končí moje doznání, zpověď zhýralce a nemravy. Stydím se před Vámi počestnými a
v hluboké pokoře jmenuji svoje hříchy, jak jsem se jich dopustil v rovině trestně-právní:

1. Porušování autorských práv. Neměl jsem právo vylepit plakát na místo, kde bude téměř veřejně k vidění, neb se jednalo o umělecké dílo, které jsem v daném časopise získal jen pro vlastní potřebu.
2. Křivá výpověď. Tvrdil jsem totiž pod přísahou, že se v mé skříňce žádná taková věc nenalézá ani nenalézala.
3. Ohrožení mravní výchovy mladistvých. Jak jsem po vlastním křížovém výslechu sebe samého doznal, onu nemravnost jsem bez uzardění prezentoval i jiným neplnoletým.
4. Porušení školního řádu. Po delším rozboru onoho dokumentu by bylo možné tvrdit, že jest poněkud v nesouladu se školním řádem vylepovat si ve skříňce obrázky nahatých slečen.
5. Úmyslné ohrožení na zdraví. Nejeden student totiž procházeje kolem mé skříňky přepadl přes lavici uprostřed chodby, neboť jeho smysly byly zaměstnány něčím jiným, než sledováním cesty. Tohoto nebezpečí jsem si musel být vědom, protože se mi to také stalo krátce po vylepení obrázku.


P.S: Abyste mi o něj zbytečně nepsali, tak na samotný závěr dodávám: Ne, já už ten plakát dávno nemám, nevím kam se poděl a do toho, co mám v šuplíku vám nic není!


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Misha Misha | 19. února 2009 v 21:49 | Reagovat

Snowboard? Nemyslel´s náhodou skateboard.

2 Mikesh Mikesh | 24. února 2009 v 20:14 | Reagovat

Nech ho bejt. Dyk to psal v zimě! ;)

3 Luke Luke | 25. února 2009 v 9:48 | Reagovat

Tak pánové: Onen nezapomenutelný výrok páně Klause je všude zmiňován se SNOWBOARDem a ne se SKATEBOARDem, čili zdá se, že jsem to nezamotal já, ale vy. Je samozřejmě možné, že Nejvyšší to z huby vypustil se skateboardem a pak to už zamotali novináři. Jinak mi připadá logické, že zmínil snowboard, neboť pan prezident jak známo rád lyžuje a ti prknaři ho patrně na svahu rozptylují ze státnických úvah opřených o dvě důstojná prkénka a podpořených solidními hůlkami.

4 Misha Misha | 25. února 2009 v 23:24 | Reagovat

Aha, tak to se omlouvám. Tuhle vypečenou narážku jsem nepochopil. Myslel jsem, že se snažíš ukázat nám souvislost mezi nevyzrálím středoškolákem a Bartem Simpsonem. A ne mezi rafinovaně provokativním intelektuálem a Václavem Kla.

5 Misha Misha | 25. února 2009 v 23:25 | Reagovat

*nevyzrálým. Shit - nejde to smazat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama