Kam s Ubu?

21. prosince 2008 v 10:29 |  Povídky
Kam s Ubu?


(podle skutečné události, skoro všechna jména jsou změněna…)

Michal, Radek a Honza spolu bydleli na kolejích už čtvrtým rokem a celkem úspěšně zakončovali druhý ročník strojní fakulty. Třílůžkový pokoj s nimi sdílel také jejich miláček a maskot pokoje - Ubu.
Po těch letech si už nikdo přesně nevzpomínal, jak k němu přišli. Faktem je, že po jednom vydařeném večírku se probudili a na stole stála láhev od okurek s jakousi vystrašenou ještěrkou uvnitř. Novému spolubydlícímu opatřili veškeré pohodlí a od kamarádů vyzvěděli, jak o takového tvora pečovat. Krmili ho vydatně, ale přesto se jim zdálo podezřelé, že již koncem prvního roku dosáhla ještěrka skoro půlmetrové délky a za pár měsíců přibyly další desítky centimetrů. Na hřbetě zvířeti vyrostl kostěný hřeben, nad nosem se mu objevily jakési rohy, a pokud zvíře zazívalo, objevila se tlama plná ostrých zubů, ze které trčel rozeklaný jazyk, vycházel zápach a hlavně - pořádný strach. Nikoho z pánů sice nezajímalo, o jaký druh živočicha se jedná, ale shodli se na tom, že "ještěrka" je už poněkud nedostatečným pojmenováním tvora, který připomínal mládě Lochnesky. Pořídili mu tedy větší terárium a vymysleli jméno. Poněvadž byli všichni angličtináři, pojmenovali ho Ubu. Byla to zkratka a znamenala "Ugly Bastard from Uruguay". Zeměpisné určení je napadlo poté, co shlédli film o vyhynulých dinosaurech a jeden z nich, původem z Jižní Ameriky, jako by z oka vypadl jejich plazímu příteli. Časem mu začali říkat o něco lichotivěji: Bubák.
Nějakou dobu se jim žilo docela dobře, jen nákup moučných červů a jiných pochoutek pro Ubu vystřídala četba inzerátů typu "daruji křečka do dobrých rukou" a shánění laboratorních myšek. Jejich šedohnědý přítel sice zapáchal, ale toho si na kolejním pokoji nikdo nevšimnul, důležité bylo, že se po většinu času spokojeně vyvaloval na písku u žárovky a nevydával žádné zvuky. Ubu samozřejmě vzbuzoval zájem všech návštěv, ale kamarádi se shodli na tom, že "baby se na něho stejně balit nedaj".
Spokojené symbióze však učinil přítrž jeden z mnoha večírků na pokoji. Po sedmém panáku se přátelé rozhodli, že Ubu provětrají. Líně vypadající živočich rázem ožil a vyběhnul otevřenými dveřmi pokoje na chodbu. Pánové se mu vystrašeně vyhýbali a dámy s vřískotem utíkaly pryč. Zvíře kličkovalo po chodbě a laškovně prohánělo studentíky zavírající s prásknutím dveře od pokojů. Přátelé zaujali vyhlídkovou pozici na schodech a prázdnili další láhev za pokřiku: "Ubu, prožeň ji!" "Ten je malej, sežer ho a ušetříme!" "Bacha na smyk, pochcal se před tebou strachem!".
Nakonec však Ubu vběhnul do kuchyňky, kde překvapil jakýsi pár vařící si večeři. Ve stejném okamžiku někdo jiný zapnul načerno instalovanou mikrovlnku, s čímž rozvod socialistických kolejí nepočítal. Vyletěly pojistky a chodba se ponořila do tmy. Zatímco se Michal a Radek váleli smíchy na schodech, Honza, který byl nejstřízlivější pochopil vážnost situace. Tu podtrhovalo pištění z kuchyňky a výkřiky: "Kde je ta potvora, já ji zabiju!". Honza doběhnul do kuchyňky právě v okamžiku, kdy se světlo s blikáním rozsvěcovalo. Student-kuchař stál s napřaženým sekáčkem na maso, zatímco jeho přítelkyně utíkala z bojiště s jekotem hasičské sirény. To patrně zachránilo zvířeti život, poněvadž student si už nemusel hrát na hrdinu. Ubu zalezl pod linku, třepetal jazykem a koulel očima. Student koktavě zasípal na Radka:
"S… sbal si tu pp… potvoru, nnnebo ji zabiju!
"Ale jdi do řiti!" zabručel Honza a chňapnul Ubu pod krkem.
Pak do tlamy chystající se mu ukousnout ruku nacpal utěrku a omotal mu ji kolem hlavy. Zvíře sebou házelo a syčelo, ale to už s ním Honza utíkal do pokoje. Kamarádi nadzvedli dřevěnou desku coby střechu terária a Honza hodil domácího mazlíčka dovnitř. Ubu sice prskal a rozkousal utěrku, ale nakonec se uklidnil, zbaštil myšku nabídnutou na usmířenou a usnul.

Následky však na sebe nenechaly dlouho čekat. Dalšího dne dostali všichni kamarádi předvolánku k řediteli kolejí. Sotva se objevili ve dveřích, Ing. Nerudný spustil:
"Pánové, přišla na vás řada stížností. Prý chováte na kolejích nějaké nebezpečné zvíře a necháte ho běhat po chodbách. Tak s pravdou ven, ale rychle, nebo vás vyhodím z kolejí i s tím zvířetem. Co to na pokoji máte?"
"No, pane řediteli, my máme takovýho … takovou ještěrku."
"Člověče, nelžete mi. Všichni popisovali jakousi metrovou zubatou obludu. Tak honem, co to je za zvíře!"
"Ale on není metrovej, on je asi takovej:" ukázal Michal rukama jako by chtěl vzít příbor.
"A je hodnej, dyť nikomu nic neudělal. To zas nějaká hysterka ječela a přeháněla nebo co." dodal Radek.
"Dozvím se konečně, co je to za druh té vaší "ještěrky" ?"
"No, on je … (Majku co to sakra je za druh? Já nevím, něco si vymysli, hlavně neříkej, že je to krokodýl) … on je to asi …mlo… teda leguán."
"Cože? Proboha, vy ani nevíte, co to je?" zařval Ing. Mlčoch. "To zvíře okamžitě poletí z kolejí, nebo poletíte vy. Osobně si zítra přijdu prohlédnout váš pokoj. A běda vám, jestli ho k někomu schováte. Běda vám"!
"No jo, ale to nejde jenom tak. Domů si ho nikdo z nás vzít nemůže, a my ho nemůžeme vypustit třeba do Sherwoodu za kolejema, on by chcípnul. On je zvyklej na teplo, my mu topíme dvěstěwattovou žárovkou…"
Radek na něho ani nestačil syknout: "Ty vole drž hubu..", když Ing. Nerudný zfialověl vzteky a chvíli vypadal, jako by se o něho pokoušel infarkt. Nakonec se sebral a naposledy zařval:
"Zítra ve čtyři odpoledne prohlídnu Váš pokoj. A žádný leguán ani nic podobného tam nebude. Nebude! Rozuměli? Odchod!"
Přátelé zachmuřeně odcházeli do pokoje. Honza utrousil: "Ty vole, to stejně držkoval ten vůl z kuchyňky. Já bych mu dal přes hubu."
"No jo, ale co uděláme s Bubákem? My ho fakt nemůžeme někam vypustit, on by vážně chcípnul zimou. A stejně by neměl co žrát, to nejde. Opravdu si ho nikdo nemůže vzít domů?" hledal řešení Michal.
"Ses zbláznil?" obořili se na něho oba zároveň.
Michal kapituloval:
"No tak jo, zítra kašlem na školu a pojedeme ho prodat do nějakýho zverimexu. Aspoň bude na pivo. Kolik za něho můžem chtít? On bude dost vzácnej, když nikdo neví, co je to zač! Odkud že je? Z Uruguaye?"
"Spíš z Marsu." odtušil Honza a odplivnul si.

Druhý den po krátké poradě kamarádi rozhodli, že pro přesun Ubu v tramvaji bude nejvhodnější krabice od banánů. Není do ní vidět a tu chvíli to Ubu vydrží. Všetečný plaz se však v minutě prokousal ven a jeho syčení a prskání prozradilo, že je značně rozladěn. Nakonec vše vyřešila dřevěná bedna "vypůjčená" z úklidové místnosti. Cesta tramvají proběhla bez komplikací, jen Honza, který držel bednu na kolenou se divil, proč si od něho ostatní cestující odsedávají.
"Myslejí si, že sis usral." komentoval to Michal.
Honza pohlédnul na vlhké dno krabice, pak na svoje kalhoty a zaklel. Přátelé se zasmáli a vyrazili k centru.
Vystřízlivění nastalo v prvním zverimexu. Sotva prodavačka nahlédla do bedny, zaječela, aby s tím zmizeli k čertu. Nálada přátel se rázem ocitla na bodu mrazu.
"Sakra, jestli budou takoví všude, tak ho snad budem muset zastřelit nebo co. Chudák!" strachoval se Radek.
V dalším zverimexu si živočicha se zájmem prohlédnul brýlatý pán a usoudiv, že je zvíře v dobré kondici, žádal o "registrační certifikát ohroženého druhu exotického živočicha".
Kamarádi na něho zírali s otevřenými ústy, protože o takovém lejstru nikdo z nich v životě neslyšel.
"No tak pánové," děl dobrý muž, "k prodeji potřebujete ten certifikát pro Varana nosorohého - Cyclura cornuta!"
"Do řiti!" ulevil si Honza. "Aspoň už víme, co je to zač."
Pánové zklamaně odcházeli a jejich ponuré myšlenky rušil jen šramot z bedny. Navštívili se stejným výsledkem ještě několik zverimexů, záblesk naděje však zasvitnul až v tom posledním, kde si od nich prodavačka vzala telefonní číslo s tím, že možná něco vymyslí.
V zoufalství je napadlo navštívit také zoologickou zahradu, ale i tam je vyděšená pokladní vyhodila rovnou z vrátnice. Koupili si několik lahváčů a rokovali o svém problému na lavičce.
"Kdybysme měli víc času, tak sme ho mohli zkusit prodat na inzerát." ozval se Radek.
"A co bys tam napsal? Prodám metrovou obludu, která kouše a smrdí?" obořil se na něho Michal.
"Sakra, lidi maj doma všechno možný, on by i Bubáka někdo koupil!" protestoval Honza.
"To jsou jen kecy. A když ho půjdeme odevzdat na policii jako nález, tak nám nebudou věřit a zavřou nás, protože nemáme ten certifikát nebo co" prohlásil Radek.
Vtom zazvonil Radkovi mobil. Za pár minut už byli na cestě do posledního zverimexu. Tam jim paní oznámila, že jim zítra přijde zásilka exotických plazů a tak jejich přítele může nahlásit jako neočekávaný přírůstek, potom už nebude problém certifikát získat.
Nastalo vyjednávání o ceně. Prodavačka neuvažovala o jiné variantě, než zdarma. Argumentovala přitom slovy: "A cobyste s ním dělali? Pečovat o varana není jako mít morče. A on ještě vyroste! Víte vůbec, čím ho krmit?"
Nato kontroval Honza: "Doteď byl u nás spokojenej a žrádla měl dost. A nejste jedinej zverimex, kterej…" Nato mu Radek zacpal ústa a řekl prodavačce: "No tak, že jste to vy, tak za pětistovku nebo co, dohodnem se, ne?"
Paní s povzdechem otevřela kasu. Přátelé poděkovali a Michal vše zakončil:
"Nebudete litovat, je čistotnej, přítulnej a hodí se k dětem. Jo, a neslyší na jméno Ubu."




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama