Severní Sentinel a ti ostatní

27. listopadu 2018 v 16:53 |  CoSeDěje


Severní Sentinel a ti ostatní

Domorodci na indickém ostrově Severní Sentinel jsou jedním z mála posledních kmenů na světě, který je nedotčený moderní civilizací a jehož společnost se dochovala ve stádiu doby kamenné. Prokázal neuvěřitelnou životaschopnost, je to etnografický zázrak.

Sentinelci jsou s okolním světem ve válečném stavu. Nelze se jim divit. Všechny okolní kmeny totiž civilizace zotročila nebo zabila, většinou obojí, pěkně jedno po druhém. Od té doby jsou ke všem ostatním krajně nedůvěřiví a svoje území chrání bojem. Činí tak již několik století a to je také hlavním důvodem, proč se zachovali do současnosti. Indická vláda jejich těžce vydobytý statut respektuje, vyhlásila jejich území za chráněnou oblast a zakazuje tam vstup, čímž chrání příchozí i místní: Jediný nakažený bacilem, proti kterému je bílý muž imunní, může způsobit rychlou zkázu celého kmene. Odhad jejich počtu kolísá od několika desítek po asi tři stovky.

Před dvěma týdny se k nim vypravil americký křesťanský misionář. Klasický případ patologicky agresivního náboženského fanatika, člověka, který věří, že jeho životním úkolem je i těm posledním pár stovkám ze sedmi a půl miliardy lidí na světě zvěstovat křesťanské poselství Boží. Člověka, který je přesvědčen, že má právo někomu nutit to, co dotyčný odmítá. Pán byl odhodlán činit jiným to, co by sám nechtěl aby činili jemu, tedy v dokonalém rozporu s pravidly vlastní víry.

Rybáři, kteří nelegálně misionáře dopravili na Severní Sentinel vypověděli, že domorodci pána varovali sprškou šípů. Muž však varování nedbal a pokračoval v chůzi. O krátkém zbytku života misionáře se neví mnoho určitého, před tím než rybáři utekli, viděli, jak ho domorodci chytili do smyčky a táhli po pláži. Tělo muže bylo další den z dálky spatřeno na pláži, poté snad domorodci pohřbeno do písku, nyní se spekuluje, zda podle zvyklostí Sentinelců nebude nabodeno na kůl pro výstrahu ostatním.

Severní Sentinel je s okolním světem ve válce. Nepřátelé již zničili všechny okolní kmeny. Nepřátelé jsou mnohem početnější a lépe organizovaní. Jediný příchozí může být hrozbou. Sentinelci netuší nic o bacilech ani o mezikontinentálních střelách. Ale tu hrozbu z byť jediného příchozího si uvědomují. Příslušník nepřátelské mocnosti se k nim vypravil a nelegálně překročil hranici. Nedbal výstražné dávky a pokračoval. Byl tedy zasažen plnou silou.

Nepřítel byl zabit, Sentinelci přežili.

 

Česká televize - studnice stoprocentních faktů

11. června 2018 v 21:49
Milí přátelé,

dnes pro Vás mám několik postřehů z jednoho pořadu České televize. Ti z Vás, kteří mě na tomto blogu či na mém facebookovém profilu sledují delší dobu, nebudou překvapeni skutečností, že se jedná o postřehy vůči České televizi kritické.

Dnes však uvádím kritiku, kterou nelze opřít o názory, ideologie, analýzy a všemožná další slohová cvičení, kterých je tolik, co ten či onen člověk s tím či oním světonázorem napíše a vybízí další, aby mu jednoduše věřili.

Tentokrát Vám nabízím rozbor části jednoho pořadu České televize v kontrastu s fakty, která ze své podstaty dokládají tvrzení "Co je psáno, to je dáno", tedy jsou pevná a nevyvratitelná.

Ke konci svého zamyšlení Vám však opět nabídnu svůj názor - jistě poznáte, kdy končí faktografický rozbor, a kde začíná můj názor.

Snad také pochopíte, že ve formě blogového příspěvku je nevhodné být suše akademický - raději volím formu kousavou
a jízlivou, ale doufám, že snad i částečně zábavnou a poučnou.

K posouzení Českou televizí řečených údajů, která níže uvádím na pravou míru, mi stačily moje skromné znalosti
z geografie, ostatně ty mi původně stačily k tomu, abych vůbec rozpoznal, co daný pořad uvádí chybně a k tomu, abych se
k této analýze odhodlal.

Zdroje:

1) https://www.fdb.cz/film/cestomanie-3-serie-10-dil-usa-stredozapad-pousti-a-snehem/117759

V době psaní tohoto příspěvku nebyl pořad k dispozici na iVysílání České televize. Snad brzy k dispozici bude.

Tento díl Cestománie je z roku 1999. Za uplynulých 18 či 19 let od vznku pořadu do současnosti se neudály žádné geografické změny natolik důležité, aby ovlivnily geografické reálie v pořadu uvedené a mnou uváděné na pravou míru.

Nerozebírám celý pořad, pouze jeho malou část týkající se kalifornských hor.

2) K nezávislému posouzení mých tvrzení uvádím jediný zdroj: Příslušná hesla na Wikipedii. Pravděpodobně (neověřoval jsem si) uvádím i fakta nad rámec zdrojů Wikipedie, po jejich zdrojích jsem nepátral a nejsou to fakta, která přímou souvisejí s mnou kritizovanými skutečnostmi. Kdo chce, ten si je najde a dá mi za pravdu.


Tak tedy - do toho! Budou toho dva díly, jeden velmi stručný, aby bylo jasné k čemu se vyjadřuji a druhý obsáhlejší, kde vše co tvrdím, také dovodím.



Část první - první dojmy



Právě jsem viděl kousek pořadu "Cestománie - USA Středozápad, pouští a sněhem". Jen během těch pár minut kousku pořadu jsem se dozvěděl:

V Kalifornii jsou hory "pětitisícovky" (špatně, mimo Aljašku nemají USA žádnou pětitisícovku)

Mt. Whitney je druhá nejvyšší hora USA (špatně, Alaska Range má řadu vyšších hor)

Mt. Shasta je vysoká asi jako rakouský Dachstein. Špatně. No ale přibližně tomu tak je. Mt. Shasta je jen o 1327 metrů vyšší než Dachstein. Nebudeme puntičkáři. Aconcagua je taky vysoká asi jako Annapurna nebo Žuráň je asi tak vysoký jako Sněžka.

Velké solné jezero je třikrát větší než Balaton (špatně, zhruba souhlasí jen tehdy, pokud si nebudeme dělat hlavu s čtverečními kilometry a čtverečními mílemi a přepočet nás trápit nebude bez ohledu na to, že je tak tvrzení chybné a nesmyslné)


Část druhá - prezentovaná fakta a jejich rozuzlení


1. V Kalifornii jsou hory "pětitisícovky" (špatně, mimo Aljašku nemají USA žádnou pětitisícovku)


Rozuzlení:

Toto tvrzení mi zůstává záhadou. Snad jen touha říci v pořadu něco prvoplánově zajímavého vedla autora komentáře pořadu k tomu, že kalifornské čtyřtisícovky povýšil na pětitisícovky. Ani v nepravděpodobném případě, že by autor našel údaj o nadmořské výšce v yardech a považoval je za metry, nemohl v soudobé literatuře najít číslo 5000, protože ani hora Mt. Whitney, o které bude řeč v dalším bodu, nedosahuje v yardech tohoto čísla nadmořské výšky. Buď se jedná o překlep, "přežblept", nebo autor komentáře vědomě lhal, jen aby do světa vypustil něco zajímavého či snad šokujícího. V údaji o výšce hor kalifornské Sierry Nevady ve stopách nelze najít žádné vodítko k prezentovanému číslu "pětitisícovky".
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


2. Mt. Whitney je druhá nejvyšší hora USA (špatně, Alaska Range má řadu vyšších hor)


Rozuzlení:

Zde je původ tohoto nesmyslného tvrzení zřejmý: Mt. Whitney je nejvyšší horou v tzv. "sousedících Spojených státech" /Contiguous United States/. Prostě se tím myslí území USA na ploše světadílu Severní Amerika, ovšem bez Aljašky, která zde s ostatními státy USA nesousedí. Na Aljašce ovšem najdeme tu první, zcela nejvyšší horu USA, Denali /též Mount McKinley/ s výškou 6190 metrů nad mořem (údaje o pár metrů kolísají z důvodů aktuálnosti, přesnosti a metody měření, snad také z důvodu sněhové pokrývky či ledovce na vrcholu hory, není to v geografii ojedinělý jev. Patrně nejčastěji citovaným údajem o nadmořské výšce Denali je číslo 6194).


Denali je ovšem součástí pohoří Alaska Range, ve kterém najdeme řadu hor vyšších než Mt. Whitney. Je tedy zřejmé, že označení Mt. Whitney za druhou nejvyšší horu USA je zcela chybné. Dopustí-li se takového tvrzení žák prvního stupně, lze ho chápavě a laskavě opravit. Dopustí-li se ho tým tvůrců cestopisného pořadu, je to naprosto šokující amatérismus, ostuda a hanba.

Doplním jednu zajímavost: V Alaska Range najdeme jedinou šestitisícovku - Denali. Tento vrchol je celosvětově pozoruhodný i z hlediska pojmů "izolace", "dominance" a "prominence" - o prominenci pohovořím níže u jiné hory.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


3. Mt. Shasta je vysoká asi jako rakouský Dachstein. Špatně. No ale přibližně tomu tak je. Mt. Shasta je jen o 1327 metrů vyšší než Dachstein. Nebudeme puntičkáři. Aconcagua je taky vysoká asi jako Annapurna nebo Žuráň je asi tak vysoký jako Sněžka.


Rozuzlení:

Zde nabídnu pravděpodobné vysvětlení: Autor komentáře si našel geografické údaje o Mt. Shasta a o Dachsteinu. V prvém případě mu zrak spočinul na geografickém údaji zvaném "prominence", ve druhém případě se trefil správně na údaj
s nadmořskou výškou. Rozdílu pojmů prominence a nadmořská výška si nevšiml, nebo mu prostě byly fuk.


Prominence vrcholu jednoduše řečeno označuje, o kolik musíme sestoupit do místa, ze kterého se lze výstupem dostat na vrchol vyšší, než je ten předmětný. Je to tedy převýšení mezi uvažovaným vrcholem a sedlem mezi tímto a nejbližším vyšším vrcholem. Rozhodně to není nadmořská výška hory.

Prominence hory Mt. Shasta činí 2979 metrů, nadmořská výška Dachsteinu činí 2995 metrů. Ano, tato dvě čísla jsou si blízká, ale to je vše. Je-li má spekulace o původu těchto zmatečných údajů České televize pravdivá, opět stojíme v úžasu před všeobecnými (ne)znalostmi a (ne)schopností pracovat s fakty autorů pořadu "Cestománie".

Aby alespoň jednou zazněl správný údaj, tak vězte, že Mt. Shasta se tyčí do výše 4322 metrů nad mořem. A rozborem toho, od jakého moře se ta výška počítá Vás nebudu trápit, ty rozdíly jsou pro naše účely zcela nevýznamné :-)

A proč zmiňuji jako příklady chyby "přibližně" v intervalu, kterého se dopustila Česká televize? Tak Annapurna s nadmořskou výškou 8091 metrů není nejvyšší horou světa, ani není nejvyšší horou Himalájí. Ale její název zní asi stejně tak "podobně" jako název hory Aconcagua, nejvyšší hory Ameriky /zde míněn kontinent, ne světadíl!/. Takže stejně "podobná" je výška těchto hor - Aconcagua je o 1130 metrů nižší, než Annapurna. No a ten Žuráň a ta Sněžka: U velehor to není tak do očí bijící, ale uznejme, že pahorek kousek nad Brnem s výškou 287 metrů nad mořem opravdu nesnese srovnání s naší nejvyšší horou Sněžkou o výšce 1603 metrů nad mořem /rozdíl 1316 metrů/.


--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


4. Velké Solné jezero je třikrát větší než Balaton (špatně, zhruba souhlasí jen tehdy, pokud si nebudeme dělat hlavu s čtverečními kilometry a čtverečními mílemi a na přepočet se vykašleme)


Rozuzlení:


Zde jsem si důvodem chybného údaje téměř stoprocentně jistý, stejně jako v případě Mt. Whitney. Takže: Velké Solné jezero má plochu 4400 kilometrů čtverečních, Balaton 596 kilometrů čtverečních. Samozřejmě, že plocha Velkého Solného jezera se při násobení těchto čísel ani velmi přibližně nerovná trojnásobku plochy Balatonu, spíše je to sedminásobek. A to ještě relativně a velmi přibližně, jak dovodím dále. Autor v tomto případě evidentně našel dva nesouměřitelné údaje: Plochu Velkého Solného jezera 1700 čtverečních mil a plochu Balatonu již zmíněných 596 čtverečních kilometrů. Rozdíl jednotek čtvereční míle a čtvereční kilometr mu byl fuk a tak slavně dospěl k tvrzení, že Velké Solné jezero je třikrát větší, než Balaton.


A jak je to s tou relativní a velmi přibližně vztaženou plochou jednoho jezera k druhému?


Zde je opět třeba znát něco málo o obou jezerech. Plocha velkého Solného jezera kolísá v extrémním intervalu. Před sto padesáti lety bylo jeden a půl krát větší než dnes, před sto lety naopak téměř vyschlo, nyní má plochu velmi přibližně zmíněných 4400 kilometrů čtverečních, spíše méně.

Není bez zajímavosti, že hladina a tedy plocha Balatonu kolísá také, avšak takových extrémů nedosahuje. Rozhodně však ani Balaton nelze považovat za jezero s dlouhodobě stabilní hladinou. Pro zajímavost: Relativně blízké Neziderské jezero je na tom s kolísáním hladiny ještě hůře než Balaton. Bude dalším ze středoevropských stepních jezer oblasti Panonské nížiny, které dříve či později - v historii měřitelné lidským časem - zcela zanikne. Balaton v delším období možná čeká totéž. Jihomoravské Kobylské jezero už to má, s velkým přispěním člověka, za sebou.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

A Cimrmanovské "Co říci závěrem?", které by mohlo stát stejně tak na začátku celého díla:


Rozpovídal jsem se obsáhle, avšak ačkoli se to tak může zdát, nebylo mým cílem udělat blbce ze všech v České televizi.

Věřím i nadále, že tvůrci pořadů jsou většinou profesionálové. Například pořady o geografii, geologii i historii lidské přítomnosti v krajině, kterými nás na České televizi provází Václav Cílek patří k tomu nejlepšímu, co Česká televize vytvořila, a které by dle mého názoru měly být povinnými nejen pro žáky a studenty.

Proto vím, že díl Cestománie, o kterém píšu, je výjimkou. Ačkoli jsem viděl jen malou část zmíněného pořadu, i tak věřím, že jsem měl tu smůlu a viděl právě jen tu část, ve které se objevily všechny faktografické chyby daného dílu Cestománie.
Přesto je těch chyb mnoho a nejsou to chyby, které lze v tištěném či digitálním obsahu svést na starého známého "tiskařského šotka". Jedná se o zásadní chyby, které při celém procesu tvorby pořadu neodhalil nikdo z celého tvůrčího týmu. A to je na pováženou. Jedná se o pořad zábavný, ale zároveň naučný. Jedná se o pořad, ve kterém měli jeho autoři vše pod kontrolou, popisovali ukončený děj, neměnná, daná a snadno zjistitelná i ověřitelná fakta.


Nejednalo se o okamžité a aktuální zpravodajství, o popis věcí, které se dějí právě teď a která je možno špatně interpretovat omluvitelnou nedokonalostí každého člověka.


Pokud ale Česká televize dělá tyto chyby v pořadech typu "Cestománie" /není to jediný případ, nedávno jsem informoval o podobném pořadu a zásadní chybě v něm/, jak může přehlížet a dokonce dehonestovat ty, kteří ji upozorní na faktické chyby či dokonce ideologický záměr ve zpravodajství a publicistice? Arogance, přehlíživost, amatérismus, neschopnost sebekritiky a poučení z vlastních chyb by nás u toho, co nám Česká televize jakýmkoli způsobem sděluje, mělo varovat.
Snad jsem Vás příliš neunavil, děkuji za pozornost.


Váš

Lukáš

Objektiv, snímač, editor: Povídání (nejen) o jedné fotografii

7. dubna 2018 v 23:53 |  CoSeDěje

Milí přátelé,

děkuji Vám za návštěvu mého krátkého fotoblogu "Vzhůru na Bradlo, čili Moravský Blaník!"


(Celý fotoblog najdete zde: http://lbbl.blog.cz/1804/vzhuru-na-bradlo-cili-na-moravsky-blanik)


Mám k tomu ještě co říci - tentokrát však nikoli z pohledu vlastivědného, nýbrž technického. A tak tedyy:


1. Objektiv


Na začátku fotoblogu jste shlédli fotografie z objektivu sice ultraširokoúhlého, nicméně klasické konstrukce, jako jsou všechny objektivy v běžných fotoaparátech a mobilních telefonech s fotoaparátem.

Takové objektivy, bez ohledu na svoji ohniskovkou vzdálenost, promítají obraz přímo na obrazový snímač fotoaparátu, jen to světlo nechávají procházet přes soustavu čoček a dalších optických členů konstruovanou tak, aby zobrazovaly snímaný objekt více či méně přiblížený. Uživatelsky nejpřívětivějšími jsou pak objektivy zoomovací, čili takové, které pohybem svých optických členů umožňují přiblížit či oddálit fotografovaný objekt. Také všechny objektivy se zoomem jsou klasické konstrukce.

Jinak se ale chovají objektivy zrcadlové, čili katadioptrické. Takový objektiv jsem použil pro přiblížené snímky v druhé části svého fotoblogu. Zrcadlové objektivy nepromítají fotografovaný objekt přímo na snímač fotoaparátu. Podíváme-li se na jeho vstupní čočku, není to vypouklý optický člen jako u klasických objektivů, nýbrž vypadá jako mezikruží tvořené průhledným sklem při okraji a tmavým, určitě neprůhledným terčem uprostřed. To průhledné mezikruží je mírně zakřivené zrcadlo, které odráží obraz na druhé, více zakřivené zrcadlo, umístěné uvnitř objektivu. A ten terč není nic jiného, než druhou stranou onoho druhého zrcadla umístěného uvnitř objektivu. Teprve to druhé zrcadlo odráží obraz na další optické členy, které ho nakonec vykreslí na obrazový snímač fotoaparátu.

Objektiv Samyang 300/F6,3, který jsem k použil k přiblíženým záběrům, je konstrukčně příbuzný objektivu Minolta 250/F5,6, jehož nákres z Wikipedie zde publikuji:



Nákres to ukazuje jasně: Červené čáry jsou světlem, které dopadá na vstupní optický člen. Dále je světlo odráženo a prochází přes další optické členy, než konečně dopadne na tu svislou tučnou černou čáru vpravo, kterou v roce 1979 nemohlo být nic jiného, než fotosenzitivní vrstva fotografického filmu. Dnes samozřejmě ten film většinou nahrazuje obrazový snímač, který vykouzlí z fotonu elektrony. Ostatně, tenhle Einstein taky nedostal Nobelovu cenu za teorii relativity, nýbrž za vysvětlení fotoelektrického jevu, který tak často (nad)užíváme v našich momentkách třeba na sociálních sítích . Zajímalo by mě, kolik jeho potomkům za ten jeho objev platí dnešní výrobci obrazových senzorů a kolik pan Zuckerberg, který to na Facebooku všechno opatřuje vizitkami...



Je zřejmé, že zrcadlové objektivy mají z principu své výhody i nevýhody. Mezi výhody patří to, že skutečnou ohniskovou vzdálenost mohou vydělit počtem odrazů od svých zrcadlových členů. Použitý Samyang má skutečně ohniskovou vzdálenost 300 milimetrů, avšak fyzicky je to váleček méně než osmicentimetrový. Je tedy mnohem menší a mnohem lehčí, než objektiv stejné ohniskové vzdálenosti, avšak klasické konstrukce. Je to malý a skladný mrňous...

Jistě Vás napadá otázka: Proč se tedy zrcadlové objektivy používají tak málo?

Ony se ve skutečnosti nepoužívají málo. V astronomii, popřípadě jiných vědeckých sférách mají a vždy budou mít svoje nezaměnitelné místo. Je však třeba říci, že při pozorování něčeho tak vzdáleného jako jsou hvězdy se mění relativni výhody a nevýhody různých optických konstrukcí ve výhody a nevýhody absolutní. Tak či onak, ve sféře fotografií, které pořizují běžní smrtelníci - a je téměř jedno, zda amatérští či profesionální fotografové - budou mít zrcadlové objektivy vždy těžkou pozici.

Samozřejmě, že jste si už odpověděli proč. Potíž je v těch zrcadlech, která odrážejí žádaný obraz tam, odkud je nám přenesen v té žádané podobě - dnes už tedy nikoli na světlocitlivý materiál pomocí chemie, nýbrž na obrazový snímač digitálního fotoaparátu pomocí fyziky.

Když se znovu podíváme na schéma toho zrcadlového objektivu, musíme obdivovat skutečnost, že to nakonec funguje lépe, než že by byl výsledkem pouze rozmazaný obraz několika světelných kruhů a to rozeznatelné by se nacházelo pouze v těch kruzích. Ano, lidé, kteří zrcadlové objektivy konstruovali a konstruují, zaslouží obdiv.

Přece však budou konstruktéři katadioptrických objektivů vždy vést nerovný boj s konstruktéry objektivů, kterými světlo prochází přímo. Tak například ztráty na optické kvalitě nejsou těmi jedinými nevýhodami katadioptrických objektivů.

Těžko si totiž lze představit katadioptrický objektiv, který ke všem svým optickým vadám přidá ještě vady spočívající v
zoomu, tedy měnitelné ohniskové vzdálenosti. K tomu je u zrcadlových objektivů z principu vyloučena možnost měnit clonu, tedy zjednodušeně řečeno průměr dírky, kterou to světlo letí na snímač (mimochodem, to je paprsková optika, další významný fyzik jménem Newton o tom též hodně bádal a já též netuším, kolik jeho dědicům dnes někdo za jeho objevy platí...). Ten průměr dírky, tedy clona, také na fotografii ovlivňuje mnoho, z nejzřetelnějších jmenuji alespoň hloubku ostrosti.

Je tedy jasné, že katadioptrické objektivy mají mnoho principiálních vad. Stejně tak je zřejmé, že principiálně nemohou být vhodné pro fotografie na mnohakilometrové vzdálenosti, u kterých se násobí nedokonalosti optiky a tedy rušivé atmosférické vlivy. Naopak fotografujeme-li zrcadlovým objektivem na vzdálenost jednotek či desítek metrů, pak se počasí nijak neprojeví a já Vám snad už brzy takové fotografie také ukážu.

Katadioptrické objektivy přes to všechno mají i dnes svoje místo mezi amatérskými i profesionálními fotografy. Jejich optické vlastnosti například přinášejí zvláštní druh tzv. bokehu, čili estetického hodnocení kresby objektivu mimo rovinu ostrosti. Pro katadioptrické objektivy je typický takzvaný "kroužkový" bokeh - a slibuji Vám, že snímky s tímto bokehem také někdy vyfotím a ukážu Vám je. Hodnotu subjektivní mají katadioptrické objektivy také pro nadšence, které ve fotografii baví dojít k výsledku těžším, a ne lehčím způsobem, přičemž je baví věnovat snímku svoje odhodlání a nadšení.

Nezapomněl jsem na nic? Ale ano. Dnes vyráběné katadioptrické objektivy pro fotografickou veřejnost jsou levné, ba velmi levné.

A proto i dnes si nějaký fotonadšenec takový objektiv koupí, byť velmi dobře ví, že snímky jím pořízené budou mít hodnotu především pro něho samotného.

Mezi posledně jmenované blázny se řadím také já a proto se rozloučím s tímto blogem dvěma fotografiemi, vlastně jen jednou, avšak různě zpracovanou.

Jedná se o fotku, kterou by se patrně pro svoji "katadioptricky-katastrofální" kvalitu neměl nikdo chlubit, avšak kterou přesto znáte z méhlo předchozího blogu. Fotografie má jedinou hodnotu, a sice dokumentační. Zobrazuje prostě něco, co není možné pouhým okem vidět, není možné to odhadnout ze záběru ze stejného místa pořízeného širokoúhlým objektivem. Je to snímek, který dává do souvislostí mimořádně obsáhlé, avšak vzdálené panorama z vrcholu Bradlo, jak ho bez této souvislosti vidí všichni, kdo na ten kopec zavítají.


Dostávám se tím k druhému a poslednímu tématu z nadpisu tohoto blogu:



2. Snímač versus editor

Ať už světlo prochází jakýmkoli objektivem, vždy nakonec dopadne na obrazový snímač, který převádí to světlo na elekrický náboj (klasickou fotografii vzniklou fotochemickou, nikoli fotoelektrickou cestou nyní uvažovat nebudeme).

Digitální fotoaparát však musí onen Einsteinem vysvětlený fotoelektrický jev převést na snímek na displeji velmi složitou cestou. My se nyní zaměříme na jeden podstatný krok z celého procesu, kdy už obrazový snímač převedl světlo na elektřinu a nastupuje elektronika v našem přístroji, aby tomu dala nějakou formu souboru zaznamenatelných dat.

Výsledkem jsou soubory typu raw nebo jpeg. Dnešní digitální fotoaparáty používají oba dva typy, přičemž zásadním rozdílem mezi nimi je skutečnost, že jpegy umí dnes umí zaznamenat bez výjimky každý fotoaparát i fotomobil, zatímco rawy umí jen ty lepší fotoaparáty a nejlepší fotomobily. Soubor typu raw totiž stručně řečeno znamená jen málo zpracovaný objem dat, která zachytil obrazový snímač. Kliknete-li na soubor typu raw, pak displeji i monitoru je zobrazeno něco, co je - aby to bylo jednodušší -:) OBRAZEM rawu. V zásadě není rozdíl mezi tím, zda si soubor "raw" prohlížíte na displeji foťáku, mobilu nebo na monitoru počítače - vždy se jedná o vybraná data z onoho souboru "raw", která jsou zpracována tak, aby na zobrazovacím zařízení vykreslila obrázek. Je také zřejmé, že všechny ty informace z "rawu" Váš přístroj nemůže zobrazit, poněvadž jsou daty, která popisují velký rozsah způsobů, kterými je možné je interpretovat. Vždy takový soubor dat musí projít výběrem, než je zobrazen tak, aby se z něho poskládal smysluplný obraz. Takto vzniklý obraz tedy není ničím jiným, než výběrem ze zaznamenaných informací takovým způsobem, aby graficky znázorněny jedna druhou nepřehlušovala, nýbrž společně vytvářela něco, co je náš zrak schopen rozeznat a mozek poskládat. (Je to dosti trnitá cesta od reality k jejímu obrazu, na základě kterého ji lidské bytosti posuzují, není-liž pravda :-)

Dnešní algoritmy zpracování dat z obrazových snímačů jsou už na tak vysoké úrovni, že bez dotazů uživatele tvoří většina našich fotoaparátů, kamer a mobilů přímo obrazové soubory jpeg či jim příbuzné rychle poskládané za sebou do podoby filmu. Tím tedy žijí dnešní sociální sítě a vůbec většina toho, co se nám jako tvorům velmi závislým na zraku dostává k posouzení o našem světě.

A tak přicházím k závěru svého zamyšlení: Nabízím Vám fotografii Králického Sněžníku, pořízenou z kopce Bradlo. Úmyslně publikuji právě tuto fotografii. Samozřejmě, že ta fotka není "hezká", ale o to nyní nejde. Jde právě o opak: Fotografie je nudná, fádní, šedá, a to ne pro svůj námět, nýbrž proto, že byla pořízena za podmínek vylučujících kvalitní vstupní data: Pořízena byla za slunečného, avšak oparem prosyceného dne, pořízena byla teleobjektivem, avšak takovým, který svojí konstrukcí z principu není vhodný na fotografování z velké dálky, a ta dálka je tu vskutku veliká: Je to snímek Králického Sněžníku, vzdušnou čarou čtyřicet dva kilometrů vzdáleného od místa, ze kterého byl fotografován.

První verze fotografie je do obrazového formátu jpeg převedený datový soubor raw, avšak s vyloučením jakýchkoli dalších úprav, které obyčejně dělá ten fotoaparát či fotomobil. Je to tedy obraz nejbližší tomu, jak dopadající světlo zaznamenal obrazový snímač:








Druhý snímek je pořízen ze stejných zdrojových dat. Výsledný soubor jpeg však nezpracoval a neuložil automaticky fotoaparát, nýbrž jsem ho sám zpracoval ze zdrojového rawu v obrazovém editoru. Já sám jsem tedy nikoli výlučně, nýbrž jen z části samostatně určil, jak má snímek vypadat:






Pro úplnost jen doplním, že oba snímky byly zmenšeny na rozlišení 1600x1065.


A tímto se s Vámi, milí přátelé, pro dnešek loučím.

Budete-li mít k tématu jakékoli připomínky, velmi rád si je přečtu!


Váš

Lukáš
 


Vzhůru na Bradlo, čili na Moravský Blaník!

7. dubna 2018 v 19:12 |  CoSeDěje
Milí přátelé,

přijměte několik momentek z krátkého výletu na horu Bradlo, kterou nalezneme kousek od Zábřehu na Moravě.

Bradlo se výškou zastavilo těsně pod šesti sty metry nad mořem, a přesto, že je nejvyšším bodem Úsovské vrchoviny, leckdo by asi řekl, že o takový kopec není třeba jevit zvláštního zájmu, neboť odtud přece máme na dohled majestátní Jeseníky.

Bradlo je však kopcem jedinečným pro svůj význam kulturní i přírodní. Těsně nad Bradlem procházela dřívější národnostní hranice, obce na sever od Bradla ovládal živel německý, na jih český. České obyvatelstvo tuto pověstmi opředenou horu odjakživa vnímalo jako svůj národní symbol, vždyť odtud pochází i jeden ze základních kamenů Národního divadla! Kopec se již v devatenáctém století stal významným turistickým cílem a místem pravidelných hromadných výšlapů. Situace se vyostřila před druhou světovou válkou, to si občas nárokovali magickou moc kopce i někteří místní Němci a prý na vrcholu Bradla demonstrovali svoji oddanost Říši pomocí hořících hákových křížů.

Je zřejmé, že jen nějaký obyčejný kopec by takový zájem nikdy nevzbuzoval, avšak na vrcholu Bradla se nachází vysoká skála, a něčím takovým se už každý kopec chlubit nemůže. Je pravděpodobné, že právě existence skály, ve skutečnosti několika skupin skal a rozlehlé oblasti nakupených kamenů na temeni hory se stala inspirací k příběhům, které se o Bradle vyprávěly. A proč právě Bradlo? Něco mi říká, že na tento snadno přístupný kopec obklopený obcemi a úrodnou půdou už od dávných dob chodilo více lidí, než na vichry ošlehané hřebeny Hrubého Jeseníku, které neskýtaly žádnou obživu - a tedy žádný důvod podstupovat námahu a riziko spojené s jejich návštěvou.

A proč se hoře říká Moravský Blaník? Stejně jako o českém Velkém Blaníku, také o Bradle koluje pověst popisující spící vojsko, čekající uvnitř skal, aby lidu vyjelo na pomoc, až mu bude nejhůře. Mimochodem, je zajímavé, že i ten mnohem známější Blaník v Čechách, který ukrývá spásné vojsko, je jen o chlup vyšší, než moravské Bradlo, a že tedy náš lid zdaleka neopěvoval pouze nejvyšší vrcholy své vlasti, ale inspiraci nacházel i v těch zdánlivě obyčejných a ve stínu velikánů ležících horách. Snad k tomu přispěl i fakt, že jak Blaník, tak Bradlo neleží u hranic, ale dosti hluboko v nitru našeho státu.

Jára Cimrman sice říká, že akční rádius vojska ukrytého v českém Blaníku zahrnuje celé Čechy, Moravu i Slezsko, avšak já jsem jako obyvatel hanáckých rovin rád, že mám vlastní ochranitelskou horu hned za humny, a že je z ní vidět málem až ke mně domů...

Pojďme se tedy na kopec konečně podívat.




Ať už se k vrcholu blížíte ze severu nebo z jihu, setkáte se s těmito plastikami. Místní naučná stezka je určena také dětem, a tak tedy - proč ne?






Vcházíme do skalního území. Všimněte si schodů uprostřed - ty nás postupně zavedou až na vyhlídkovou plošinu na centrální skále.





Přicházíme na úpatí vrcholové skály, čnící do výše dvaceti pěti metrů. Jak vidíme, uměleckou inspiraci tu nenacházejí pouze sochaři, nýbrž i malíři a patrně z lásky k přírodě a touze její nedokonalost nějak vylepšit nasprejovali na kámen srdce.


Snad každý se na tomto místě zamyslí a ptá se, jak takový přírodní útvar vznikl. Odpovědět mu může jedna z místních pověstí:

Lakomý sedlák Kapsa se upsal ďáblu, aby přišel k vysněnému bohatství. Avšak sedlák si vymínil, že smlouva bude platná jen tehdy, pokud ďábel, dříve než si pro sedláka výměnou za své služby nakonec přijde, musí sedlákovi na kopci za jedinou noc postavit hrad a dokončit ho dříve, než zakokrhá kohout. Ďábel nahnal skupinu čertů, aby na vrchol nosili kameny ku stavbě hradu. Čerti se však loudali a když kohout zakokrhal, pustili balvany na zem a zmizeli v pekle.

Jiná varianta téže pověsti je romantičtější: Ďáblu prý upsal duši za bohatství místní mládenec, který byl chudý, avšak toužil po dívce, kterou její otec svolil dát pouze nápadníku bohatému.

A jak skála přišla na svět doopravdy?

Kdysi tento kraj zalévalo moře, na jehož dně se ukládaly jemnozrnné i hrubozrnné sedimenty. Jak to na takových místech bývá, tlak vod během věků přeměnil písek a kamínky na pískovce a slepence. Následovaly horotvorné pochody zdvihající horstva Českého masívu, které provázela takzvaná regionální metamorfóza: Při ní se za vysokých tlaků a teplot přeměnily pískovce na kvarcit, tedy horninu, ze které se skála na Bradle skládá. Pískovec - to je samý křemen. Proto i kvarcity jsou horniny světlé barvy, ale také mimořádné tvrdosti, byť mají i jistou křehkost. V dalších geologických obdobích erozní síly odnesly vše poddajné, avšak tvrdé kvarcity zcela rozemlít nedokázaly. Dnes se tak můžeme obdivovat mohutnému skalnímu útvaru zvanému dle způsobu vývoje "suk". Vždyť stejně jako ty tvrdé a nepoddajné suky najdeme ve dřevě, vyskytnou se tu a tam i v krajině. Suky jsou morfologicky i geneticky příbuzné útvarům, které z nich ve svém dalším vývoji často vycházejí a kterým říkáme "mrazové sruby". Mrazové sruby - to jsou ty skály, které v takovém počtu zdobí hřebeny Hrubého Jeseníku. Hledal-li by však někdo v Jeseníkách mrazový srub z kvarcitu, hledal by dlouho. Nakonec by však také našel: Z kvarcitu jsou tvořeny například Ztracené kameny na hlavním hřebeni Hrubého Jeseníku.




Konečně jsem na vrcholu a jako první zamířím pohledem směrem k domovu - rovinám Hornomoravského úvalu a Hané. Ačkoli je však slunečno, není jasno a Střední Morava se koupe v mlžném oparu jako v mléce.






Jiné a jasnější pohledy nabízí sever. Ultraširokoúhlý záběr nám ukazuje Úsovskou vrchovinu, avšak kdesi v dálce také zasněžené hřebeny Hrubého Jeseníku.






Je dobře, že vrchol skal je opatřen nejen zábradlím, ale také kovovými rošty, které na rozeklaném skalisku usnadňují pohyb turistům (a k nepříčetnosti přivádějí fotografy se stativem). Na tomto snímku hledíme opět na sever do Jeseníků, bílý flíček představuje zasněžené temeno Vysoké hole.





Nastal čas vyměnit ultraširokoúhlý objektiv za teleobjektiv. Dívat se budeme třicetkrát dále, než na předchozích záběrech. Mohu však použít pouze jednoduchý zrcadlový teleobjektiv, který je pro daleké záběry zcela nevhodný, navíc s mlžným závojem by si neporadila žádná technika. Doufám tedy, že ke kvalitě následujících fotografií budete shovívaví, vždyť musely podstoupit drastické úpravy v editoru, aby na nich bylo alespoň něco slušně vidět.







Opět hledíme na Vysokou holi - ten zasněžený masív vpravo. Nad zalesněnou horou vlevo se tyčí nepatrná čárka. Ano, uhodli jste správně: Je to špička vysílače na Pradědu. Ačkoli je Praděd nejvyšší horou Hrubého Jeseníku, jeví se tak mnohem častěji při pohledu ze severu, než z jihu. Z většiny míst na jih od hor totiž dominuje panoramatu právě rozložité temeno Vysoké hole a Praděd je jím zcela zakryt. Mimochodem, Vysokou holi zde sledujeme ze vzdálenosti dvaceti šesti kilometrů.




Přibližně stejně daleko je to odtud k Dlouhým Stráním, kterými vrcholí panorama tohoto obrázku. Škoda, že idylu kostela vsi v podhůří narušují také průvodci moderního věku - stožáry vysílače a větrné elektrárny.








Zabloudíme-li zraky nalevo od masívu Jeseníků, zaujme nás další horstvo. Ano, je to Králický Sněžník, na jehož zasněžený vrchol zde hledíme - věřte nebo ne - dokonce z dálky 42 kilometrů vzdušnou čarou.








Sestupuji z Bradla na vlak do Nové Hradečné a na úpatí hory fotografuji tuto obec s dominantou kostela. Jak je vidět, k záběrům bližších míst jsou počasí i technika mnohem milosrdnější.


S výletem na Bradlo se rozloučím posledním záběrem - poslední panorama zasněžených Jeseníků jsem teleobjektivem zachytil od nádraží v Nové Hradečné. Také na tomto snímku spíše vytušíme než uvidíme vysílač na Pradědu.







Milí přátelé - pro dnešek se s Vámi loučím a přeji i Vám krásné zážitky z prosluněné jarní přírody.

Váš


Lukáš









České pivo v globalizovaném světě

8. března 2018 v 14:42 |  CoSeDěje
Milí přátelé,

jaro se nezadržitelně blíží a s ním i doba, kdy našinec obnoví oblíbenou relaxaci a tradiční český sportovní dvojboj, čili aktivní kryglistiku a pasivní turistiku. Jinak řečeno to znamená na zahrádce nějaké hospůdky popíjet pivo a rozhlížet se přitom po krásách naší vlasti.

Leckoho přitom jistě napadne, kdo že to vlastní pivovar, jehož mok právě degustuje.

I udělal jsem si stručný přehled a nabízím ho i Vám:

1. Největší producent piva v ČR je Plzeňský Prazdroj. Vaří v Plzni (Prazdroj a Gambrinus), V Popovicích (Velkopopovický Kozel), v Nošovicích (Radegast). Vlastní ho ASAHI Group, čili Japonci. Tihle Japončíci vlastní taky řadu nejvýznamnějších východoevropských pivovarů - slovenskou skupinu Topvar, polské pivovary Lech a Tyskie, rumunský Ursus a podobně.

2. Pivovary Staropramen jsou druhým největším producentem piva u nás. Patří američanům Molson Coors Brewing Company. Vaří v Praze (Smíchov, Braník) a v Ostravě (Ostravar). Vlastní také pivovary třeba na Ukrajině a v Rusku.

3. Třetím největším producentem piva u nás je Heineken, který je shodou okolností i třetím největším producentem piva celosvětově. Původ: Nizozemí. U nás vlastní tyto pivovary:

Pivovar Starobrno, Královský pivovar Krušovice a Velké Březno na Ústecku, čili značky Krušovice, Zlatopramen, Starobrno, Březňák.

4. Čtvrté místo v produkci zaujímá Budějovický Budvar ve vlastnictví České republiky

5. Pátou příčel obsazuje skupina Pivovary Lobkowicz Group. Vlastní ji nově založená společnost Lapasan, kterou ze 70% vlastní čínská skupina CEFC, 20% vlastní J&T Private Equity Group /sídlo na Kypru, to jsou panečku ti Kypřani šikulové a boháči, jak to jen dělají? :-)/ 10% vlastní generální ředitel a spolumajitel několika pivovarů Zdeněk Radil. Stručně řečeno: Většina zisku jde prostě do Číny.

Provozované pivovary:

Černá Hora, Protivín, Uherský Brod, Jihlava, Klášter, Vysoký Chlumec a Rychtář

6. Na šestém místě najdeme skupinu PMS Přerov, kterou vlastní společnost HSK Invest kroměřížského podnikatele Karla Kuropata a jeho pěti kolegů.

Pivovary: Hanušovická Holba, Přerovský Zubr, Litovelský ... Litovel ? :-)


Není též bez zajímavosti, že padesátiprocentním vlastníkem pivovaru Bernard je belgická společnost Duvel Moortgat, po dvaceti pěti procentech vlastní pánové Stanislav Bernard a Josef Vávra.


Tož tak. A na zdraví!

Váš

Lukáš

Joe Satriani: WHAT HAPPENS NEXT

20. ledna 2018 v 22:50 |  CoSeDěje
Joe Satriani: What Happens Next - recenze hudebního alba


Joe Satriani, jeden z nejznámějších kytarových virtuózů včerejška, dneška a svým životním dílem už jistě navždy, vydává nové album. Co se to však stalo s bláznivými názvy Joeho alb? Vždyť novinka se jmenuje dosti suše "What Happens Next". Že by se už jedenašedesátiletý "Satch", jak je mu přezdíváno, unavil a mlel z posledního?

Ani nápad! Joe se do důchodu rozhodně nechystá. Nové album má hned od začátku přímo hardrockový říz, ostatně, jak jinak než ostře a silně by měla znít úvodní skladba, když se jmenuje "Energy"?

Energie tu vážně najdeme více než dostatek, skladba zaujme velmi výrazným basovým spodkem a vskutku energickými, jednoduchými, ale o to rytmičtějšími bicími. Bicí ostatně byly tím, co se na Satrianiho skladbách nikdy nedalo opomenout, a co jim dodávalo nejen onen rockový říz, ale bylo také odjakživa výraznou součástí a jednotícím prvkem jeho mnohovrstevnatých hudebních počinů. Ačkoli je "Energy" především "otevírákem" a "úvodní vypalovačkou", svými pauzami a zvraty nás nenechá na pochybách, že Satriani nemá proč opouštět svůj zažitý a jedinečný rukopis.

Následuje "Catbot" a je-li jednička skladbou rytmickou, pak tato dvojka na albu je přímo definicí úderné, jednoduché až primitivní rytmiky, doplněné pro Joeho netypickým sekaným riffem, navíc prohnaným silným disharmonickým efektem. Tento z dílny "Satche" odvážný až diskutabilní však počin není samoúčelný, ani prvoplánový. Satriani vždy ví co a proč dělá, a skladba ani na chvíli nenudí, autor nabaluje další hudební témata, kličky a odbočky, tvrdý a účelově rozladěně znějící základ doplňuje čistými tóny doprovodných kytar s vlastními hudebními tématy, a nebyl by to mistr, kdyby posluchači v ten nejlepší možný okamžik nedopřál romantickou vsuvku, uvádějící další rozvoj původního tématu.

Právě tím, že Satriani není jen vynikajícím interpretem, ale snad více než to též mimořádně citlivým a jedinečným skladatelem, dává jeho umění tu jedinečnost a sílu, kterou se posluchači zapisuje hluboko a trvale do duše.


Následující "Thunder High On The Mountain" už na posluchače dýchne pro autora zcela typickým vyzněním: Je to hloubavější dílo pomalejšího tempa a nahuštěných hudebních témat, vázaných na náladu, kterou snad jedině Joe dokáže tak jasně vtělit svým skladbám hned po prvních sekundách. Zde také poprvé slyšíme v delších pasážích Joeho zpívající kytaru, která se z póz vypjatých a sténajících jako mávnutím kouzelného proutku změní do hlasu klidného, zadumaného, často melancholického, ale málokdy smutného.

Satrianiho písně beze zpěvu mají svoji výjimečnost a mimořádnou přitažlivost mezi skladbami jiných virtuózů elektrické kytary v tom, že samozřejmě mnoho Satrianiho skladeb vyžaduje soustředěný poslech, avšak téměř žádná nezačne nudit, nezačne si nepřístupně a prázdně žít sama pro sebe. Satrianiho fanoušci zde jistě přikyvují a utvrdí se ve svém přesvědčení, že Satriani pro svoji nápaditost ani nudit neumí, vlažnější posluchači Satrianiho, i když jinak vyznávající podobné hudební formy, mají alespoň příležitost usmát se a vůči předmětnému umělci zcela nefér cosi utrousit o "Satrianiho popu a haló efektu"... Joeho tvorba je prostě přímá, otevřená, ačkoli rozhodně ne typově či výlučně a metodicky extrovertní, umělec prostě chce bavit, chce zaujmout, stát ve světle reflektorů dělá umělci dobře - a jistě, je to dobře pro všechny.

Přichází "Cherry Blossoms", zprvu vynikající ukázka Joeho citu pro jemnou, tichou a citlivou práci se strunami naprosto dokonale doplněnou stejně tiše a sladce laděnými klávesami, které se však připomenou jen tehdy, aby umocnily kytaru a nikdy nepřevezmou vůdčí vypravěčskou roli. Základ bicích a basové kytary je opět netypicky a jednoduše rytmický a jakoby upozorňoval, že ve skladbě brzy přijde zvrat. V polovině se píseň skutečně rozehraje jaksepatří rockově a v až překvapivě "hard and heavy" podání včetně občasného a přesně dávkovaného zaznění disharmonického efektu, aby se opět uklidnila a navázala na snivou polohu, ve které začala. Nastíněné střídání hudebních poloh se rychle zopakuje a píseň končí. Rozhodně jedna z nejlepších skladeb alba, ve které má Joe posluchače takhle - vidíte moji ruku? - takhle v hrsti!

Následuje "Righteous" - nesmírně optimistická, pohodová, v zásadě relaxační skladba. Vine se vv pomalejším či středním tempu, jen zavřít oči a usmívat se. Poslouchá se to samo, autor posluchače nezasypává mnohovrstevnatostí, spíše nechává dílčí hudební nápady zaznívat postupně, jeden za druhým. Leitmotivem skladby je příjemný, vysoký, ale nevypjatý tón zpívající kytary, která však na sebe nestrhává všechnu pozornost.

Další "Smooth Soul" je opět kouskem nesoucím se ve středním tempu, je opět poměrně klidná, ale výraznější, rytmičtější a ne vyloženě optimistická. Zaujme tichou a snivou pasáží uprostřed, která se pomalu rozehrává do návratu k začátku a uzavírá další pohodový hudební počin.


Nastal čas na něco ostřejšího? Satriani to samozřejmě ví a servíruje rychlý "Headrush". Skladba mi svým pojetím zpočátku připomíná trochu výjimečné, trochu tuctové, ale notoricky známé vypalovačky sedmdesátých let, a "Headrush" je taková vlastně celá, má tak znít. Kdo si rád připomene, jak zní ty správné hardrockové bicí, má tady výbornou možnost. Ostatně, za bicími sedí Chad Smith a pokud Vám nestačí tento bubeník z Red Hot Chili Peppers, pak vážně nevím... Mimochodem, co Vám říká jméno Glen Hughes? Není to ten basák z Deep Purple? Jistěže ano. Magnetická síla Joe Satrianiho je zkrátka taková, že málem stačí, aby zavrtěl prstem a hudební esa se mu ke spolupráci jen hrnou...


V další skladbě "Looper" dostáváme klidnější, na opět mimořádně jednoduchých rytmických bicích a baskytaře postavenou věc, kterou bych zařadil opět mezi odpočinkovější, nikoli však "výplňové" kousky z alba - výplně a vycpávky tu ostatně nenajdeme.


Následuje eponymní "What Happens Next". Zaujme pomalým tempem, hlubokým základem v baskytaře, bicích a údery kláves. Postupně se rozeznívá nutná sólová kytara, avšak vše zůstává velmi jasně ohraničeno, je to výrazná, jednoduše rozpoznatelná skladba, jak se na věc nesoucí název alba sluší. Přichází refrén - rychlejší, výrazný, optimistický až romantický a vše se zase položí do hluboké hladiny, doprovázené vibrující doprovodnou kytarou, kterou kytara sólová přehlušuje jen tehdy, hraje-li výrazný motiv posunující skladbu dál. "What Happens Next" není rozený hit, je to prostě skvěle odvedená práce, která se poslouchá s pocitem skutečného naplnění.


Stěžoval jsem si na "suchý" název alba? Satriani dává tomuto mému pocitu záplatu ve skladbě s názvem "Super Funky Badass". Ok, dejme tomu, že je to "funky", hlavně je to ale Joe, znějící tady už v trošku unylejší a jakoby unavenější poloze. Je to skvělá skladba? Je podprůměrná? Nevím. Je to "Super Funky Badass". A basta!


Pořádným rachotem bicích i kytar začíná "Invisible". Skladba se však vzápětí uklidní a těží z matematického opakování úvodního tématu, na které se jako ozdoby na stromeček věší další nápady, bez změny rytmu a základní hudební pózy to samozřejmě nejde. Joe má rád klávesy, ale nejen zde je jich jako šafránu - a jako vzácné koření zazní právě tam, kde jsou potřeba. Skladba působí rozervaně a nestejnorodě - i to je Satrianiho častá poloha, ve které však jako vždy lze najít řád.


S albem se rozloučí skladba "Forever And Ever". Je to pomalá a spíše klidná věc, přesto je tu kytara i rytmická složka spíše sekanější a výraznější, což je vtěleno do nálady celé písně. Snad jen v tomto počinu mi zcela nesedí pro většinu alba typická rázná, jednoduchá a přímě - rytmická linka bicích a basy. A na úplný závěr - krátké a romantické vytracení se všech tónů.

Joe Satriani na svém šestnáctém albu předvedl všechno, co od něho čekáme, a jako vždy také něco navíc. Hvězdná jména baskytaristy a bubeníka jistě přispěla k rockovému vyznění, což je ostatně pro Joeho klasikou, ovšem zde slyšíme spíše ten klasický, než vyloženě "hard and heavy" rockový styl, ke kterému Joe tíhne už od svých začátků, třeba svého alba "Extremist".

Až Joe Satriani vydá jen průměrné album, bude se mi na světě líbit o něco méně, než dnes. Zatím se toho nebojím a jak zní název alba, čekám "What Happens Next".

Joe Satriani: What Happens Next, 2018, 51:17




P.S: Album jsem si poslechnul celé a potom ještě znovu a přitom psal recenzi - je to z čisté vody a téměř bez korektur. Doufám tedy, že mě omluvíte a i tak se o Satrianiho posledním počinu něco zajímavého dozvíte.

Váš

Lukáš

Ozzy Osbourne a televize

28. prosince 2017 v 14:01 |  CoSeDěje
Psala se léta sedmdesátá století dvacátého, kdy začala zářit hvězda zpěváka Ozzyho Osbourna a jeho kapely Black Sabbath.

Ozzy Osbourne se brzy stal známým nejen pro svůj charakteristický vokál, ale též pro svoje pódiové i zákulisní kousky. Jednou z jeho roztomilých výstředností se stalo to, že z každého hotelového pokoje, ve kterém byl ubytován, vyhodil z okna na dlažbu televizi.

Je třeba zdůraznit, že šance aby přístroj výrobcem nedoporučenou manipulaci přežil byla nulová, zvláště uvážíme-li Ozzyho oblibu v pokojích ve vyšších patrech hotelů, odkud měl inspirativní rozhledy. Jistý životem si nebyl žádný televizní přijímač, libovolné úhlopříčky či počtu šroubů, kterými byl přimontován ke stěně pokoje.

Ozzyho libůstka brzy vstoupila ve známost - čert ví proč - právě mezi hoteliéry, kteří po nějaké době začali preventivně zbavovat Ozzyho apartmá televizních přijímačů, takže zpěvákovi zbyl jen ten hezký rozhled z oken a balkonů. Rocková hvězda na to pochopitelně reagovala s nelibostí, poněvadž čtyři z pěti rockových hvězd dosvědčí, že po únavném koncertě je nejlepším odreagováním vyhodit z okna hotelového pokoje televizní přijímač. Ozzy tedy ve smlouvách s promotéry svých koncertů výslovně požadoval, aby jeho pokoj byl televizí vybaven.

Nestalo-li se dle Ozzyho přání, jal se zpěvák na nedostatek nesměle upozorňovat personál hotelu, čemuž často asistovali nejen jeho kumpáni (kupříkladu zesnulý Lemmy z kapely Motörhead, se kterým předtím Ozzy vypil dvacet piv), nýbrž posléze též příslušníci policie ze všech přilehlých okresů.

Majitelé ubytovacích zařízení na trase Ozzyho štací si brzy uvědomili, že bude zadobře zpěvákově libůstce vyhovět. Jak ji však skloubit s požadavkem na ziskovost ubytování při zahrnutí této nadstandardní služby? Hotelů, kde o Ozzyho vášni nevěděli, byla totiž stále většina a kromě toho zpěvákova přítomnost znamenala pro každý podnik nepřehlédnutelnou reklamu. A nemůžete přece cenu za ubytování ve smlouvě předem navýšit o škodu, která se ještě nestala, zvláště když v blažené nevědomosti žijící konkurent nabídne cenu standardní!

Hoteliéři se tedy odhodlali k dalšímu kroku: Ozzyho pokoje sice televizí vybavovali, avšak volili výhradně staré, nefunkční či jinak zbytné přístroje, které volně umísťovali co nejblíže okna, aby při manipulaci s příjímačem nedošlo úhony ostatní vybavení pokoje, což nebylo u slavného zpěváka žádnou výjimkou, zejména u vědomí jeho obliby relaxace s mírnou konzumací alkoholu.

Záhadné inzeráty "Kdo levně či za odvoz přenechá starý, i nefunkční televizní přijímač?" zaplnily světová média právě v době, kdy mít naopak přístroj moderní začalo být soukromou i společenskou nutností všech domácností.

Toto řešení však Ozzyho neuspokojilo. Opět přinejmenším čtyři z pěti rockových hvězd dosvědčí, že vyhodit z okna starý či nefunkční přijímač zdaleka neuspokojí tolik, jako sešrotovat televizi novou a elegantní. Došlo tedy k situaci, kdy se o ubytování zpěváka starala speciální agentura, která měla s hotelem vždy vlastní, neveřejnou smlouvu. Stejně tak dodnes netušíme, co zpěvákova ochranka, která před jeho ubytováním vždy kontrolovala každý hotelový pokoj, vozila s sebou v té velké bedně.

Každý zrajeme, stáváme se moudřejším a klidnějším. Tento osud potkali pana Osbourna, kterého postupně záliba v netradičním nakládání s televizemi opustila. Po delší době se tedy hoteliéři vrátili ke starým pořádkům a začali hotelové pokoje zpěvákovi opět poskytovat se standardním inventářem.

To rozhodně neměli dělat...

Současná situace je taková, že Ozzy televizi ve většině případů nevyhodí, avšak výjimka potvrzuje pravidlo. Rozhodně bych tedy být hoteliérem neinstaloval na jeho pokoj nejmodernější 4K přijímač s dvoumetrovou úhlopříčkou.

Možná Vám blesklo hlavou, jak dekadentní až destruktivní koníčky mívají hvězdy showbusinessu. Je však třeba si uvědomit, že všechno zlé je k něčemu dobré. Tak například v žádném hotelu, ve kterém někdy Ozzy přespal, si od té doby žádný host nestěžoval na nefunkční či dokonce chybějící televizi!


P.S. Jedná se o skutečný příběh, jen lehce čtenářsky upravený...

Dva světy

7. listopadu 2017 v 13:11 |  CoSeDěje
Dva světy

Stejně jako přibližně každé čtyři roky se Česká republika i letos podrobila pravidelnému přezkumu stavu lidských práv, který provádí OSN. OSN? Konkrétně řečeno ho provádějí nevládní, neziskové organizace a hodnotitelé z jednotlivých zemí. Výsledkem je řada nezávazných doporučení.

Co nám tedy bylo doporučeno?

- Zintenzivnit projekt inkluze ve školách, uvolnit na něj více finančních i lidských zdrojů
- Belgie upozornila na to, že u nás dochází k segregaci romských dětí, Čína nazvala diskriminaci Romů u nás "systematickou"
- Měli bychom zvýšit úsilí proti trestným činům páchaným z nenávisti vůči příslušníkům menšin, zejména Romům
- Některé muslimské země požadují, abychom bojovali se vzrůstající islamofobií v naší zemi
- Izrael nám doporučuje, abychom navázali novým projektem na vládní kampaň proti nenávisti, která nedávno skončila
- Měli bychom pokračovat v úsilí dosáhnout rovnoprávného postavení žen a mužů
- Byli jsme pochváleni za pokrok v integraci znevýhodněných romských dětí a za odkup vepřína v Letech
- 10. listopadu se dočkáme vydání uceleného balíku doporučení

Připadá Vám, že naše země má poněkud palčivější problémy, než jsou výše uvedené? Odpovědí na to jsou dva světy: Jeden svět, který nás reálně obklopuje a ve kterém žijeme a svět druhý, který je obrazem nereálných snů i zištných záměrů všemožných aktivistů a neziskovek, které se rozhodly, že nám za naše peníze budou dělat svědomí a my je budeme živit.

Takže takto heslovitě vypadá stav lidských práv v naší zemi podle neziskovek a hodnotitelů pod hlavičkou OSN. Do jaké míry se toto hodnocení prolíná s realitou? Do takové míry, do jaké se s realitou prolíná činnost neziskovek všude v prostoru liberálních demokracií západního typu.

Bylo by nefér odsoudit všechny neziskovky, stále se najdou takové, které vznikají především "zezdola", tedy nejsou pobočkou žádné mezinárodní organizace se všemi jejími prázdnými stereotypy a také i ty neziskové organizace, které v tomto textu kritizuji, stále vykonávají mnoho záslužné práce.

Bohužel, v jejich činnosti je dlouhodobě možné sledovat trend od konkrétní pomoci v konkrétní situaci k obecným programům a politickým aktivitám. I kdyby tyto aktivity měly u veřejnosti vysokou podporu, jejich nebezpečí je jejich nekonkrétnost. Kde chybí konkrétnost a jasné zaměření, tam se brzy vloudí ideologie a politika, tedy přesně to, co nechtějí běžní lidé, kteří by chtěli prakticky v něčem pomoci a svěřit neziskovce peníze na praktickou, konkrétní činnost. S tím souvisí i to, že si neziskovky s penězi přispěvatelů dělají, co chtějí, nejsou-li svázány konkrétním měřitelným cílem, ale nějakým ideologickým a politickým programem. Kolik lidí je například nakloněno přispívat nějakému Člověku v tísni na billboardové kampaně? Komu ten billboard pomůže? Samozřejmě, že jedině tomu, kdo získal zakázku na jeho tisk a instalaci.

Dalším nebezpečím je jasný příklon neziskovek k liberálnímu politickému směru typickému pro různé strany Zelených. To je ovšem další problém: Pan Karel i pan Pavel chtějí v něčem konkrétním pomoci. Dokud bude neziskovka politicky neutrální, pravděpodobně pomohou oba. Pokud ale neziskovka začne razit politickou ideologii, která je blízká panu Karlovi, ale odporná panu Pavlovi, nelze od Pavla čekat žádný příspěvek. Spíše se naštve a už nikomu na nic nepřispěje.


Dnešní neziskovky mají svoje hlavní témata a tato všechna se prakticky beze zbytku vyskytují i ve výše uvedených doporučeních.

Způsob výběru a přístupu k těmto tématům je totiž stále stejný:

- Dnešní neziskovky stále méně reagují na aktuální, konkrétní a izolované problémy. Místo toho stejně jako politické strany mají svoje programy, agendu, témata, ze kterých vybírají ten správný mix pro každou zemi a společnost.

- Jako ideální rozpoznávací znak pro problém, proti kterému bude neziskovka bojovat, se naskýtá rasismus, ten má jednoznačně negativní morální znaménko, vzbuzuje strach a povědomí temných dob minulých. S ingrediencí rasismu lze pak vařit přímo z vody. Ve společenském prostoru je totiž možné najít nekonečně mnoho různých příkladů rozdílného zacházení, které lze označit za nějakou tu xenofobii. Když řeknu vtip o homosexuálech, jsem homofob, když řeknu kolegyni, jak jí to sluší, dopouštím se sexuálního obtěžování. Neexistuje hranice absurdity, kterou by v tomto ohledu nebyli schopni neziskovkáři překročit - ať už jsou to snílci či oportunisté. Žádnou neziskovku samozřejmě nezajímá nebezpečí inflace jimi nadužívaných pojmů rasismus a xenofobie. Žádná neziskovka si samozřejmě nedělá hlavu s nebezpečím toho, že kvůli vyprázdněnosti těchto pojmů může ten skutečný a nebezpečný rasismus růst ve stínu jejich žonglování se slovíčky a žabomyších válek dojmů a pojmů.

- V dalším kroku je třeba začít s definovaným problémem bojovat. Záměrně říkám bojovat a ne řešit ho, protože typický postup dnešních neziskovek je nějaká mediální kampaň ve stylu "Podívejte se na sebe, jak jste zlí, dělejte s tím něco!". Financování kampaně i řešení samotného problému je tedy opět na daňových poplatnících a dobrovolných přispěvatelích - to jen aby si náhodou někdo nemyslel, že neziskovky skutečně něco "řeší". Státní instituce jsou zavaleny studiemi o nebezpečí té či oné fobie a nepřímo vydírány: Neučiní-li kroky k boji proti dané xenofobii a rasismu, pak jsou samy xenofobní a rasistické. Stát samozřejmě nemusí tento boj vést sám, má tu vynikající možnost outsourcingu těchto aktivit - ano, správně, skrze různé neziskovky a jejich mediální kampaně. Cesta kruhem se uzavírá. Tímto je splněn hlavní cíl: Neziskovka získala pracovní náplň a veřejné zdroje financování.

- Vždy je třeba definovat skupinu lidí, která je něčím ohrožena. Možností je nekonečně mnoho, neziskovkáři vynikají ve schopnosti rýsovat dělící linie napříč společností z hledisek, která se zdravým rozumem nemají nic společného, to je však jejich hlavní profese: Vytvářet a následně jakoby řešit neexistující problémy. Mohou tak ukázat na kohokoli, kdo se odlišuje - barvou pleti, sexuální orientací a podobně a je irelevantní, zda se skutečně většina příslušníků dané skupiny cítí ohrožena. Na Prague Pride také zdaleka nepřišly všechny lesbičky, gayové, bisexuálové a transsexuálové ze zemí Českých a spousta z těchto osob tenhle cirkus i veřejně odsoudila, protože se cítí jako normální lidé, kterým nikdo nic nedělá. Stejně tak se ovšem cítí například většina matek samoživitelek, která je heterosexuální, má většinovou bílou barvu pleti a je v davu nerozeznatelná. Takoví lidé ovšem v pojetí neziskovek z principu nemohou být ohroženi a netřeba jim pomáhat. Neziskovky potřebují alespoň někoho vymykajícího se, který přijde s brekem a nataženou dlaní. Takový se vždy najde a neziskovky z něho udělají ohroženou skupinu.

Těmito boji například s údajnou diskriminací sexuálních menšin či za absurdní ekologické normy se snižuje množství skutečně potřebné pomoci: Nemocným, lidem nevlastní vinou bez práce a domova, lidem, kteří se nedovolali spravedlnosti, ač jim bylo ublíženo, nebo jim bylo ublíženo, ač nic neudělali, pomoci přírodě na místech, kde ji člověk ničí.

Ne, nechci podceňovat problémy, jaké má Česká republika například s mnohými Romy. Zároveň však prosím čtenáře, aby si prošli statistiky, kolik desítek všemožných organizací údajně pomáhá Romům s jejich těžkostmi a jak žalostný, ba záporný výsledek této pomoci je: Přibývá vyloučených lokalit, Romů bez práce propadajících se do závislostí a kriminality, jejich dětí nepřipravených chodit do školy a vzdělávat se. Potom se ptejme, k čemu nám je platit si lidi, výsledkem jejichž činnosti je nějaká billboardová kampaň obviňující majoritu z rasismu a xenofobie, nebo výsledkem jejichž křiku je státní investice skoro půl miliardy za odkup vepřína v Letech a zatím neznámé sumy za vybudování památníku, když už tam jeden památník stojí. Nepotřebujeme, aby nám nějaká samozvaná vyšší mravní autorita musela sahat do svědomí a osočovat nás z xenofobie. Naše svědomí by nás spíše mělo nutit odmítnout utrácení stovek milionů za nadbytečná mementa minulosti, když tady a dnes se tolik romských rodin topí v chudobě. Naše země nemá žádný zásadní problém s rasismem, má problém s neschopností státu nabídnout těm nepřizpůsobivým z Romů práci a donutit je si tu práci udržet, nabídnout jim bydlení a donutit je o bydlení pečovat, řádně vychovávat svoje děti a donutit je se s nimi učit. Ano, řešit něco takového je nesmírně těžké. Vynadat někomu na billboardu do rasistů je snadnější.

Tož, deň před volbama

19. října 2017 v 10:50 |  CoSeDěje
Tož lidi, toto vám chcu řict deň před volbama:

Spósta lidí si mysli, že dyž nevyhraje jedna partyja nebo vyhraje druhá, stane se něco strašnyho. Ne, nestane! Já vám garantuju, že:

1) Žádná partyja vám nezlevni máslo nebo vajička, ani je nezdraži tak, aby ste se nemohli pořádně naprásknót
2) Žádná partyja vám nezdraži pivo ani cigára tak, abyste občas nemohli zapíjet jeden škopek druhym a vrážet hřebiky do rakve jak najatí
3) Žádná partyja vám nezastřeli kámoša Ahmeda ale ani vás nedonutí, abyste museli na dvorku postavit stany pro spósty těch zababušenéch z Arábije
4) Každá partyja bude krast, ale některá víc a některá míň. Dopředo nikdo nevi, kerá bode ta a ta.
5) Všecky partyje chcó hébat našó republikó, někerá k Bruselo, jiná k Pekingo, někerá doleva, někerá doprava, enem nahóru a dólu to eště žádná nenavrhuje. Nebuďte blbi, žádná partyja našo zem neodstěhuje, dyť sme furt na sténym mistě! Já sem se učil cosi o geológii, tož to mosim vědět!
6) Všecky partyje vám zaručijó, že se budete mět lip než fčíl, ať fakčite, ste doma s děckem, ste dóchodce nebo se teprv něčemo učite. Akorát vám žádná partyja neřekne, kdy ten vytóžené moment všeobecnyho štěsti nastane. Za štere roke vám bodó povidat to stény, ale to už bodete chytřéši a misto partyje, kerá vás zklamala, zvolite jinó, kerá vás zklame teprv do bodócna.
7) Všeci politici na sebe bodó před volbama házet špinu, ale potom se sténě dohodnó. De o to, ešli se dohodnó rychle a to znamená, že majó nějak rychle ty kšefty rozhozeny, anebo to bode trvat dlóho a to znamená, že sa bodó cely volebni obdobi v tom parlamentně hádat eště vic, než se hádajó včil.

K tomu všeckymu vám garantuju eště jedno: Ešli nepudete volit, bodó volit jini za vás. Já teda volit pudu a budu mět radost z teho, dyž tam hodim listek za jinyho, keré zustal doma a koštoval slivovicu nebo uzeny a myslel si, jak na všecky vyzrál. Tož nebuďte hlópi jako on, uděléte si krátkó procházko a hoďte tam taky nějaké ten listek!

Váš stréček Lukáš z Prostijova

Heslovitě o "kauze lithium"

9. října 2017 v 14:27 |  CoSeDěje
Stručně o "kauze lithium"

Kauza, která plní stránky novin v posledních dnech bývá často zcela chybně interpretována, takže zde publikuji svůj názor a nezlobte se, že něco příliš zjednoduším a něco úplně vynechám:

1. O zásobách se ví dlouho, stát se o ně taktéž dlouho nezajímá a až na pár řádků v "Surovinové koncepci " jsou mu zásoby lithia fuk.

2. Zajímat se začali jiní, stát se však ani tehdy nestal chytrým, kterému stačilo napovědět a byl dále hloupější než hloupý, kterého jindy stačí trknout. Ptejme se, zda to byla hloupost skutečná, nebo zda pro někoho finančně výhodně předstíraná, ale asi nemáme šanci zjistit, jak to bylo.

3. Stát je v pozici vlastníka dortu, kterým je jeho území a do kterého si do roku 1989 pokusně i těžebně šťoural vlastními prostředky. Po roce 1989 však až na drobné výjimky přestal provádět geologický průzkum, tedy metody zjištění, kde se v dortu nacházejí kousky čokolády a oříšků. Prostředky na zjištění a v mnoha případech i řádné zpracování vlastních zdrojů nerostných surovin tedy stát měl a využíval, byť třeba v případě uranu katastrofálně špatným způsobem.

4. Po roce 1989 se u nás najelo na koloniální kapitalismus, ve kterém by patrně využití vlastních prostředků státu bylo už ideologicky nesprávné a tak je nyní, správně a vzorně tržně stát nucen dávat licence na průzkum konkrétních lokalit těm firmám, které ony prostředky - finanční i technické - mají. Firma s výsledky průzkumu seznámí stát a má pak přednostní právo na daném území také těžit. Stát se pak před občany tváří, že zkoumat a těžit sám nemohl a neuměl, protože k tomu neměl co? Správně, ony technické a finanční prostředky. A vůbec, co kdyby průzkum nevyšel dobře a ty peníze by byly proinvestovány zbytečně? Tímto, Tě, milý občane od takového rizika ochráníme.

5. Kdo ložisko těží, musí platit státu zákonem stanovenou částku za každou vytěženou tunu suroviny. Poté si může odvézt vytěženou surovinu třeba do Tramtárie a nikdo mu v tom nezabrání.

6. Výše uvedeným způsobem jsou plundrovány nerostné zdroje zemí třetího světa a jak vidno, ony státy na částkách placených jim nadnárodními koncerny za vytěžené suroviny bohatnou k všeobecnému blahobytu a spokojenosti svých občanů.

7. Rozvinutější státy se postarají o to, aby byla vytěžená surovina ještě na jejich území zpracována do konečného výrobku s vysokou přidanou hodnotou, kteréžto výrobky jsou teprve vyexpedovány do zmíněné Tramtárie. Zvýšit takto přidanou hodnotu jde i v něčem tak obyčejném a zdánlivě jen ke spálení vhodném, jako je uhlí či ropa.

8. Potenciál přidané hodnoty lithia je samozřejmě řádově vyšší. Novináři omílané miliardy a biliony hodnoty českých zásob lithia se tedy týkají situace, kdy je u nás kov vytěžen a potom složitými a náročnými procesy ve v Česku většinou neexistujících továrnách zpracován do finálního výrobku nejvyšší technické úrovně.

9. To samozřejmě znamená, že stát zaspal podruhé, a to v tom, že se souběžně s průzkumem a těžbou lithia ve vlastní režii nepostaral také o tyto věci. Říká se tomu technologický pokrok a pokud vím, tak někdy od průmyslové revoluce to lidé považují za samozřejmost. Pochopitelně v zemi, která je pouze kolonií zemí bohatších, je něco takového nepatřičné, neboť by to podrývalo moc kolonizátora.

V této hře na "coby kdyby" se mě neptejte, kde na to měl stát vzít. Kdyby například neplatil finanční náhrady v rámci "Církevních restitucí", bylo by i na tak náročné investice prostředků dostatek. České firmy a lidé by měli práci, ačkoli vytoužený výsledek v podobě uceleného technologického řetězce produkujícího špičkové výrobky a vysoký zisk, to nemá jisté nikdo a nikdy. Česká republika se svým průmyslovým dědictvím však k tak odvážnému kroku měla poněkud lepší předpoklady, než nějaká chudá africká země polopouští a pastevců.

10. Uhlí a ropa se bohužel stále především spalují, bylo to tak před sto lety a bude tomu tak i zítra. Lithium je však dnes a právě dnes vysoce žádáno například do baterií a akumulátorů. Zítra jeho funkci může nahradit jiný prvek, dlouhodobě se o to snaží například levnější a dostupnější sodík. Časové hledisko je tedy zásadní. Je třeba jednat okamžitě, rázně a odvážně. Nic z toho žádná česká vláda od objevu, či lépe řečeno uvědomění si významu svých ložisek lithia, neudělala.

11. Nečasova vláda dala licenci na průzkum a tedy přednostní právo k dobývání ložisek lithia české společnosti Geomet, kterou ovšem vlastní (prý) australská společnost European Metal Holdings (EMH). Pokud se jim tu licenci někdo pokusí zase vzít, bude se bránit a spor vyhraje.

12. Za Sobotkovy vlády pak Ministerstvo životního prostředí vedené ministrem Brabcem za stranu ANO tuto licenci prodloužilo. Dnes k tomu pan Brabec mlží a hloupě se vymlouvá. Je třeba zodpovědět zásadní otázku: Kdyby tenkrát licence nebyla prodloužena, jakým právním následkům by Česká republika čelila? Připomínám, že zde už jsme bohužel v situaci, kdy bylo ztraceno mnoho let, po která se měla naše země snažit ve vlastní režii využít svoje přírodní bohatství.

13. Bouře začala až kolem velmi vágně formulovaného memoranda s EMH, které před pár dny (a dva týdny před volbami) podepsal ministr průmyslu a obchodu za ČSSD pan Jiří Havlíček. Od té doby se politici vládní koalice hádají, "kdo za to může" a nejsmutnější na tom je, že už se ani nikdo nesnaží zakrýt, že se stal obrovský, ale opravdu obrovský průšvih. To mi napovídá, že o nic tak nezávazného patrně nepůjde.

14. Samotnou závaznost memoranda však jako laik neumím stanovit. Nevím, na kolik je závazné, že EMH tady lithium nesmí jen vytěžit, ale musí ho také zpracovat a nevyvézt je hned (v podobě skladovatelného a obchodovatelného karbonátu lithia) do oné Tramtárie. Nevím, nakolik nás může EMH žalovat za to, když mu to neumožníme. Snažím se prostě přese všechno výše uvedené neztrácet naději a doufat.

Dodatek 11.10.2017: Upřesňuji, že až do podpisu Memoranda s EMH tu přece jen byla možnost, aby stát zásoby lithia těžil ve vlastní režii, ač promrhaný čas nikdo nevrátí. Stát má sice nárok znát výsledky geologického průzkumu, ale nesmí je předat třetí straně - tedy komukoli, kdo by chtěl těžit - bez souhlasu toho, kdo průzkum provedl. V praxi to znamená, že bylo možné od EMH buď po vzájemné dohodě, nebo složitěji "donucením" výsledky geologického průzkumu odkoupit a nechat lithium těžit řekněme státní podnik DIAMO a zpracovávat ho v nějakých zařízeních s kapitálovou a technickou spoluúčastí státu a soukromých subjektů. Stát by si tak podržel kontrolu nad celým procesem, maximalizoval zisk z ložiska když ne přímo pro stát, tak pro místní, české subjekty.
Po podpisu Memoranda s EMH se stát této své pozice téměř vzdal. Memorandum jasně znamená projevenou vůli obou stran ke spolupráci a hovoří také o ochraně investic. A dohodu o ochraně investic s Austrálií má ČR už od roku 1993. Stát rozhodně žádné memorandum podepisovat nemusel. I po všech těch promarněných letech mohl ve kterémkoli bodu popsaného procesu začít se svojí strategickou účastí na celé věci. Memorandem si stát svázal ruce a jestliže od memoranda couvne, tak si firma EMH jistě najde způsob, jak po státu vymáhat vysoké částky za promarněné investice a přinejmenším po dobu sporu, který se typicky táhne dlouhá léta, se nebude dít nic a bude jen dál ubíhat čas - kritický faktor celé záležitosti.

Kam dál