Rok 2012
30. března 2012 v 23:15
|
CoSeDěje
... začíná na mém blogu letos až na jaře, nebo - chcete-li - v období, které se dle kalendáře jako jaro tváří.
Na začátku ledna jsem rozepsal tuším dva příspěvky, ale nedokončil jsem je a je otázkou, zda je se zpožděním a jistou dávkou nostalgie budu publikovat, protože ztratily na své aktuálnosti.
Naopak docela současných bude několik fotografií z Moravského krasu, kam jsem s rodiči zavítal minulý víkend a které zanedlouho zveřejním coby krátký fotoblog.
Prozatím Vám nabídnu jiný vhled do historie - do sekce "Povídky" jsem přidal krátký text, který jsem napsal kdysi při studiu na vysoké škole, myslím, že to mohlo být tak před osmi či devíti lety. Povídku ponechávám zcela bez úprav a tak možná přes její určení v nějaké sice dohledné, ale přece jen i z dnešního pohledu zřejmé budoucnosti vysvitne skutečnost, která se už stala minulostí.
V úvodu se totiž obracím ke spisovateli Arthuru C. Clarkovi s rozpaky a omluvou, že jsem použil jednu myšlenku z jeho díla. Osud tomu chtěl, že povídka se na webu objeví poprvé až po smrti sira Arthura, klasika sci-fi a muže, který mě vlatně k tomuto žánru přivedl.
Třeba se někomu ta prostinká věc zalíbí pro svůj nápad, ale třeba ji každý přejde jen s laskavým nebo dokonce rozpačitým úsměvem. Teď si vzpomínám, že v době, kdy jsem povídku napsal bylo po zkouškovém období, já seděl ve školní knihovně u počítače (na koleji jsem počítač neměl) a text napsal z čisté vody a trošku zbrkle, protože jsem se už viděl na jarním večerním vzduchu, v lese "Sherwoodu" a u táboráku s přáteli.
Takže máme opět jaro, přátelé! Co hezkého nám přinese? To neví nikdo z nás, ale já už teď vím, že Vás dnes zvu k povídce a v některém z příštích dnů do fotogalerie z výletu, kde mi snad trochu přálo to, k čemu se modlí všichni fotografové: Dobré světlo.
A dobré světlo venku i uvnitř přeji i Vám!
Váš
Lukáš
Práce pro robota
30. března 2012 v 23:05
|
Povídky
( Až uprostřed psaní této statě jsem si uvědomil, že neúmyslně vykrádám dílo A.C. Clarka, konkrétně určitou pasáž z knihy Návrat Rámy. Po chvíli pochyb jsem však text dopsal. Domnívám se totiž, že jsem použil jen jeden určitý nápad a umístil ho do souvislostí, které mu dávají jinou podobu a zcela jiné vyznění. Kdokoli si uvědomí, o kterou pasáž se jedná, ať mě laskavě omluví. Doufám, že by mě omluvil i vážený A.C. Clarke. )
Práce pro robota
Robert seděl v kanceláři, popíjel kávu a četl si noviny. Zastavil se očima na titulku: "Společnost VEGA Cybernetics Ltd. uvádí na trh robota záchranáře." Kousek vedle ho zaujal nadpis: "Odbory pracovníků integrovaného záchranného systému vyzývají ke stávce". Chvíli o tom uvažoval. Napadlo ho, že se možná opakuje situace z konce 19. století, kdy stroje začaly brát lidem práci. Jenže dnes jsme o dvě století dál a stát nezaměstnané podporuje. Těžko někdo umře hladem kvůli tomu, že jeho práci začal vykonávat stroj.
Odložil noviny a pohlédl na "Zprávu o zkušebním provozu víceúčelového robota MPR I pro provoz v hutích". To byla další novinka firmy WEGA Cybernetics Ltd. Do termínu odevzdání zprávy sice ještě chyběly dva týdny, jenže Robert ji dokončil už včera. Nebylo už co zkoušet, robot se dokonale osvědčil. Vlastně předčil všechna očekávání. Samozřejmě, že byl s konstrukcí a funkcemi stroje dokonale obeznámen ještě před jeho převzetím, ale on i jeho kolega Malcom si doposud nemohli vynachválit jeho všestrannost a výkon. Zpočátku přicházeli každý den na nová zjednodušení a výhody plynoucí z robotovy činnosti. Často spolu vtipkovali, že robota neměli převzít, protože teď asi dostanou padáka. Robert pohlédl na hodinky, dopil kávu a odešel do velínu.
Velín tvořila prosklená kabina s obrazovkami a ovládacími panely všech strojů v huti dole pod nimi. Velkými okny pozorovali tovární halu s pecí, dopravníky a produktovody, formami na odlitky a kontejnery na jejich přechodné skladování. Provoz vyráběl speciální slitiny pro letecký a kosmický průmysl, vzhledem k požadavku na čistotu slitin a protipožární předpisy byla celá hala naplněna dusíkem a lidé se v ní mohli pohybovat jen ve skafandru. Obvykle to nebylo potřeba, veškerou práci zastaly stroje, manipulátory a roboti. Největší robot - a také ten, který Roberta nejvíce zajímal - se pohyboval uprostřed haly.
Robot MPR I měl v provozu kód "stroj A" a oba operátoři mu říkali prostě "áčko" nebo taky "áčko šéf". Robot se nejvíce podobal pětimetrovému obřímu krabu s jedním velkým a jedním malým klepetem. Po podlaze se pohyboval na čtyřech nezávisle ovládaných pásech, které mu umožňovaly přesný a rychlý pohyb všemi směry. Vepředu byla "hlava" s kamerami a ostatními čidly pro navigaci a kontrolu funkcí. Podél hlavy vystupovaly hydraulické paže, menší z nich byla určena k ovládání ostatních zařízení a nesla pyrometry a spektrometry k testování slitiny, velká paže skutečně podobná obřímu klepetu sloužila k manipulaci s odlitky. Robot pracoval v podstatě nezávisle na obsluze řízen zadaným programem, podle druhu práce a aktuálních podmínek si sám spouštěl další programy potřebné pro ten či onen konkrétní postup. Obsluha mohla do jeho činnosti kdykoli zasáhnout dálkovým ovládáním přes počítač ve velínu.
Pozdravil se s kolegou a zeptal se:
"Tak jak to jde? Kdy bude další odpich? A co áčko?"
"Nazdar. Podle počítače asi za 20 minut. Áčko funguje bezvadně, teď zrovna přenáší odlitky z poslední tavby do zchlazovacích kontejnerů."
Malcolm vypadal, jako by chtěl Robertovi ještě něco říci, ale náhle se zadíval na provoz v hale. Robot právě uchopil do obří paže jeden z řady odlitků a pomalu jel na protější stranu haly. Zde otevřel zchlazovací kontejner a opatrně do něj žhavý, tunu vážící výrobek vložil. Víko kontejneru zaklaplo a robot se vydal pro další odlitek. Malcolm se zájmem prohlížel celý proces. Vše bylo v pořádku a přece se mu něco nezdálo.
"Aha!" napadlo ho.
Víko jednoho z kontejnerů nedovíralo. Přišel k ovládacímu pultu kamer a zaostřil jednu z nich na kontejner. Na obrazovce byla jasně patrná pružina, která se vyvlekla z uchycení. Zdánlivá drobnost ve skutečnosti znamenala vážnou komplikaci. Kdyby robot do kontejneru vložil odlitek, zchlazoval by se rychleji a nerovnoměrně, což by mohlo znamenat jeho deformaci. A i kdyby ne, nestejnorodá struktura kovu by mohla v budoucnu zapříčinit třeba prasknutí dílu. Výstupní kontrola by odlitek asi stejně vyřadila, jenže při milionové ceně za kus to nešlo brát na lehkou váhu. Teoreticky by se dal provoz huti zastavit a robot by závadu opravil, jenže to by znamenalo ještě větší ztrátu. Ne, někdo bude muset jít a kontejner opravit sám.
Malcolm vše sdělil Robertovi.
"Kolik máme času do odpichu?" zeptal se.
"No, asi osmnáct minut." odpověděl mu kolega.
"To se dá v pohodě stihnout ne? Beztak je to na druhé straně haly."
"Co dělá áčko?" Robert pohlédl do haly a pak na obrazovku.
"Áčko právě sleduje teplotu dalšího odlitku. Teď má 620 stupňů. Při 480 stupních odlitek vezme a pojede s ním do kontejneru. Teď už je na řadě ten s nedovřeným víkem. No, podle počítače ten odlitek zchladne na 480 stupňů za 14 až 15 minut. To stihnem, kdo půjde?"
"Půjdu já, jsem tady déle a mám přehled o provozu. Oznámím to na centrální dispečink." rozhodl se Malcolm.
Zapojil interkom a promluvil do mikrofonu: "Obsluha velínu 3 centrálnímu dispečinku. Rogere, podívej se na monitor kamery 17, vidíš ten kontejner s nedovřeným víkem, ten čtvrtý zleva?"
"Ano, vidím. Co navrhuješ?"
"Půjdu to opravit, do dalšího odpichu je ještě dost času. Souhlasíš?"
"Souhlasím."
Sotva interkom umlknul, otevřel Malcolm skříň s kombinézou a dýchacím přístrojem a rychle se oblékal. Robert přistoupil k přechodové komoře a odjistil hlavní dveře. Vše šlo rutinním tempem, Malcolm vstoupil do komory, jedny dveře se zavřely a druhé otevřely. Po schůdcích sestoupil na podlahu haly a zamířil ke kontejneru. Musel vylézt až na jeho okraj, aby zachytil oko pružiny do upínky hydraulického zvedáku. Druhý konec zvedáku připevnil k okraji kontejneru a začal pumpovat. Pružina se natahovala a její oko se pomalu přibližovalo k háku, na kterém mělo být zavěšeno. Znenadání při zdvihu páky uklouznul a svalil se do kontejneru. Málem mu přitom praskla hadice přívodu vzduchu. Převaloval se v kontejneru a snažil se postavit.
Vtom uslyšel ve sluchátku rozčilený hlas Roberta:
"Malcolme, kašli na to a vypadni odtud. Jede k tobě áčko s odlitkem!"
Malcolmovi se podařilo postavit se a rozhlédnout. Nato se začal škrábat po okraji kontejneru nahoru. V rukavicích a těžké kombinéze to však byl nadlidský úkol. Přes okraj kontejneru spatřil, jak se k němu blíží robot, ve své paži rudý odlitek. Zařval do mikrofonu:
"Proboha Roberte zastav ho, slyšíš, hned!"
Robert ještě zaslechnul nějaké pokyny a varování z centrálního dispečinku, ale nevěnoval jim pozornost. Přiskočil k mikrofonu u počítače:
"Stroj A stop!"
Robot nereagoval a dál pomalu přijížděl ke kontejneru. Popadl mikrofon a zakřičel:
"Stroj A stop! Stroj A stop!"
Robot příkaz ignoroval a blížil se ke zmítající se postavě v kontejneru. Robert vztekle mrštil mikrofonem o stůl a zadal na klávesnici manuální povel. Zase nic. Zároveň slyšel šílený křik přítele:
"Ježíšmarjá zastav to! Vypni to! Proboha rychle!"
Robert celý roztřesený rozbil sklo skříně s havarijním příslušenstvím, nasadil si nouzový dýchací přístroj a bušil do spínače na přechodové komoře. Jenže už bylo pozdě. Robot dojel ke kontejneru a začal do něj spouštět odlitek. Velín zaplnil šílený řev umírajícího člověka, syčení a skřípot odlitku o stěny kontejneru. Vše skončilo výbuchem tlakové láhve dýchacího přístroje.
Najednou ve velínu spustil alarm a ozval se mechanický hlas:
"Stroj A zastaven! Nebezpečí ohrožení života! Stroj A zastaven! Nebezpečí ohrožení života!..." Robot stál před kontejnerem, v paži pořád sevřený odlitek, kamery zaměřeny do kontejneru a neustále opakoval varování.
Robert ještě zaslechnul hlas kolegy z centrálního dispečinku a potom hlavní světla zhasla. Zbyla jen zlověstná zář nouzových světel a neúprosný strojový hlas:
"Stroj A zastaven! Nebezpečí ohrožení života! Stroj A zastaven! Nebezpečí ohrožení života!..."
Z posledních sil vypnul akustický výstup robota. Poté se sesunul na židli a s tváří na stole propukl v pláč.
Ze stolu ho zvedli až kolegové, kteří přispěchali z centrálního dispečinku. To oni vypnuli proud pro celý provoz, bohužel pozdě a zbytečně. Robot měl vlastní zdroj energie. Zůstala tu ztichlá tovární hala a smutný pohled na policii, vyšetřování a odjíždějící pohřební vůz.
Soudní řízení se konalo o několik týdnů později. Robert byl v pozici obžalovaného, žalovali ho příbuzní Malcolma. Ve své bolesti si nenechali nic vysvětlit, nic nechápali a nedokázali myslet na nic jiného, než na trest pro viníka. Bohužel, stroj se potrestat nedá.
Soudce vyzval Roberta, aby povstal. Jako z dálky k němu doléhalo usnesení soudu:
"... předložených důkazů a na základě znaleckých posudků soud dospěl k závěru, že obžalovaný jednal zcela podle předpisů a nemohl nijak zabránit smrti Malcolma Watsona. Obžalovaný se proto zprošťuje obvinění v plném rozsahu."
Robert se uklonil a dosednul na židli. Měl by jásat, ale odcházel se svěšenou hlavou. Při odchodu ze soudní síně míjel Malcolmovy rodiče, ale nedokázal se jim podívat do očí.
Cítil se prázdný a vyčerpaný, jenže se musel stůj co stůj vrátit do práce. V huti se obnovoval provoz tak, jak fungoval před zavedením osudného robota. Firma, která stroj vyráběla se nyní ocitla v obrovských těžkostech, protože státní zkušební úřad dočasně zakázal prodej i provoz všech robotů podobných stroji MPR I. Vlastní příčinu selhání robota se však dosud nepodařilo objasnit a samotné vyšetřování připadalo Robertovi podivné, velmi podivné. Nakonec se mu do rukou dostala konečná zpráva z vyšetřování. Četl tu, že se technici shodli na problému ve spojení při vysílání příkazů a stroj prý jednal podle původního programu až do chvíle, kdy bylo pozdě. Společnost WEGA Cybernetics, Ltd. začala jednat se státním zkušebním úřadem a zakrátko docílila obnovení prodeje a provozu většiny svých strojů.
Ale takové zprávě Robert prostě nemohl uvěřit. Byl přece sám dostatečně odborně erudovaný, aby ve vyšetřování zjistil vážné nedostatky. Prošel si ještě jednou seznam vyšetřujících a zjistil, že chybí programátor robotova softwaru. Místo dr. Stevensona, kterého Robert trochu znal, tu byl podepsán jeho kolega, člověk, který s robotem MPR I neměl skoro nic společného. Robert se rozhodl jednat.
Domluvil si s programátorem schůzku, a ten ho o několik dní později přijal ve své kanceláři. Dr. Stevenson vyjádřil účast nad smrtí přítele a oba muži začali s rozhovorem.
Robert se svěřil se svými pochybnostmi:
"Chápete, počítač předtím, než se to stalo, nehlásil žádnou závadu a pozdější kontrola vysílačů také žádnou neobjevila. Ale jak to, že robot nevyhodnotil ze svých optických i zvukových vstupů mnohem dříve, že se člověk nachází v nebezpečí? Podle programu to přece měl zjistit a okamžitě se zastavit. On Malcolma přece musel vidět už předtím! Neměl se přece zastavit až potom, co... co Malcolm umřel."
Jeho kolega se zasmušile zahleděl do stolu. Robert chtěl něco říct, ale dr. Stevenson zvedl ruku na znamení, aby počkal. Potom konečně promluvil:
"Tohle je opravdu zvláštní. Při vyšetřování šlo o normální kontrolu softwaru a činnosti stroje, já jsem u toho přece být nemusel. Můj kolega je dobrý odborník a tenhle software zná. Jenže takhle to s vyšetřováním dopadnout nemělo!
" Vzhlédl k Robertovi a po chvíli pokračoval:
"Podívejte se, MPR I tenkrát vykonával standardní program pro odvoz odlitků. Ale nezapomeňte, že to není jediný program, který měl tehdy spuštěn. Při provozu robota běží ještě program s názvem Provozní a bezpečnostní diagnostika. Tenhle program neustále kontroluje funkci stroje a stav jeho součástí stovkami snímačů umístěných v robotově konstrukci. Tyto údaje vyhodnocuje a porovnává se zadanými hodnotami, aby zjistil, zda funguje správně a může v práci pokračovat. To byla provozní diagnostika, bezpečnostní diagnostika zase kontroluje okolí. Vyhodnocuje signály z vnějších snímačů a koriguje například pohyb stroje tak, aby se nějak nepoškodil. Stejně tak ale musí nahlásit blízkost člověka a zastavit stroj, pokud třeba hrozí, že se robot srazí s člověkem."
Na to se ozval Robert:
"Takže souhlasíte se mnou, že se stroj prostě musel zastavit dřív, než došlo k té tragédii?"
Dr. Stevenson se mu zadíval do očí:
"Ne tak docela. Robot přece nefunguje jen sám, tedy jen a pouze sám. Do jeho činnosti může zasáhnout i obsluha."
Roberta zamrazilo.
"Vy si snad myslíte... jak bych mohl?"
Programátor ho uklidnil laskavým pohledem.
"Ne, nic si nemyslím" odpověděl. Ale hned se zeptal:
"Znáte časovou hierarchii řízení robota?"
"Vím jen, že příkazy obsluhy musí být plněny jako první." odpověděl Robert.
"Zase chyba, příteli. Uvědomte si, že robot používá něco, čemu nadneseně říkáme prvky umělé inteligence. Stroj si dokáže na základě klíčových slov zadaných obsluhou upravovat a dotvářet vlastní programy podle toho, jak to situace a tedy obsluha vyžaduje. Počkejte, hned to bude..." dr. Stevenson začal rejdit prsty po klávesnici počítače a za chvíli se na obrazovce objevil sled příkazů, zjevně algoritmus robotova operačního systému.
Dr. Stevenson opět promluvil:
"Všechny programy stroje samozřejmě spravuje jeho operační systém, ten stojí v hierarchii programů, upozorňuji, že programů, nejvýše. Tady máme jeho algoritmus. Vidíte, že ze všech příkazů mají nejvyšší - a rovnocennou - prioritu příkazy Stop a Pokračuj. To je snad jasné. Dovedeme si představit situaci, kdy je stejně nutné, aby se stroj zastavil i aby pokračoval v činnosti. Ale nejdůležitější je, že absolutní prioritu mají tyto příkazy tehdy, jsou-li zadány přímo obsluhou."
Robert ho přerušil:
"Takže teď to vypadá tak, že někdo vyslal příkaz Pokračuj. Jenže já ho přece zrušil příkazem Stop!"
"Přihořívá, až na jednu drobnost. Těsně předtím někdo musel zadat takovou kombinaci klíčových slov a modifikovat aktuální příkazovou sadu operačního systému tak, že nastala při zpracování příkazu prodleva mezi tím, co bylo zadáno, a tím, co jste přikázal vy. Jinak řečeno, ten někdo pozměnil aktuální strukturu operačního systému tak, že příkaz Pokračuj uvedl na první místo, a potom ho ještě potvrdil formou zásahu obsluhy, vyřadil tím dočasně všechny ostatní příkazy Provozní a bezpečnostní diagnostiky i příkazy obsluhy. Vaše příkazy čekaly ve frontě na splnění, ale během těch kritických vteřin byly plněny příkazy jiné. Podotýkám, že robot byl ve zkušebním provozu a komunikační kanál obsluha - stroj mělo k dispozici několik desítek lidí z vašeho velínu i centrálního dispečinku."
Robert strnul hrůzou:
"Proboha! To znamená, že ten, kdo robota v kritický čas přeprogramoval, věděl o nebezpečí a zároveň mi vědomě svými příkazy znemožnil zasáhnout. Proboha kdo?"
Po chvíli napjatého ticha Dr. Stevenson pomalu pronesl:
"Chcete-li případ té tragické události opět otevřít, můžu vám pomoci pouze znaleckým posudkem. Formální podoba nálezu posudku bude taková, ke které jsme došli dnes. Jestli došlo k trestnému činu, to ať určí soud. To nemůžu říct ani já, ani vy."
"Souhlasím." Pronesl tiše Robert. Dr. Stevenson ho mlčky vyprovodil z kanceláře a Robert se vydal domů.
Po neklidné noci, kterou skoro celou probděl, odešel unavený do práce. V metru spíš klimbal, ale letmo zavadil pohledem o plakát odborových svazů:
"Týká se to i vás! Nebuďte lhostejní! Vaše práce vás živí!". Podepsáni byli odboroví předáci různých průmyslových svazů, na jednom z řádků byl i Roger Wenger, Robertův nadřízený a šéf odborů v hutích. Následoval seznam korporací, které podle svazu porušují svými robotickými technologiemi ústavní právo člověka na práci. Pochopitelně mezi nimi byla i WEGA Cybernetics, Ltd.
Robert se sklesle zadíval z okna do tunelu metra. Narozdíl od autorů plakátů měl pocit, že problém není mezi firmami a lidmi, nýbrž mezi robotem a člověkem. Po nedávné zkušenosti to byl velmi silný pocit. Byl poslední dobou unavený, to ano, ale práce ho už nedokázala strhnout jako dříve.
Do jejich hutního provozu se opět zaváděla stará technologie a stohy technických zpráv a osvědčení, kterými teď byl zavalen, z něj dělaly spíš úředníka než technika. Bavilo by kteréhokoli mladého specialistu zavádět 20 let starou technologii do špičkového provozu? Na ekonomické ztráty podniku raději ani nemyslel. Naštěstí to byla práce spíš pro Rogera z centrálního dispečinku. Jeho nadřízený se s chutí vracel k organizaci provozu, kterou tu kdysi zažil jako novou a efektivní. Výsledkem jejich spolupráce bylo to, že přišli na několik inovací a Robert poprvé ocenil profesní i lidské kvality starého pána, které mu vynesly místo v managementu i odborech podniku.
Přes všechno pracovní vytížení byl však Robert pevně rozhodnutý obnovit správní řízení havárie. Musel si však setřídit fakta k tomu, aby bylo zahájeno i soudní řízení vůči neznámému pachateli. Nedokázal si představit nikoho, kdo by měl důvod Malcolma zabít.
Své rozhodnutí dlouho neodkládal. Za několik dní obdržel návrh znaleckého posudku od Dr. Stevensona a zůstal ve velínu i přes polední přestávku. Napsal si do počítače koncept oznámení pro soudního prokurátora, snažil se tu přesně vylíčit, co všechno se před havárií událo. Zabrán do textu si pročítal poslední body osnovy:
4) 14:55 - 15:00. Stroj A se blíží ke zchlazovacímu kontejneru číslo 11. Ing. Malcolm Watson je stále uvnitř kontejneru, neschopen dostat se vlastními silami ven. Stroj A se pohybuje rychlostí 0,7 m.s-1 ke kontejneru, vzdálenost stroje A a kontejneru je přibližně 25 m. Z interkomu slyším pokyny z centrálního dispečinku, pravděpodobně příkazy pro stroj A. Nejsem však schopen věnovat jim dostatečnou pozornost, neboť se snažím neprodleně zamezit hrozící havárii. Okamžitě nato, přibližně ve 14:58 vydávám verbální příkaz nejvyšší priority stroji A, je to příkaz "Stop!". Stroj A nereaguje a stále se blíží ke kontejneru, kde se nalézá Ing. Malcolm Watson. Vzdálenost stroje A a kontejneru činí asi 15 m. Opakuji verbální příkaz, stroj nereaguje. Opakuji příkaz prostřednictvím klávesnicového vstupu do dialogového kanálu Operátor velínu 3 - stroj A. Stroj nereaguje a blíží se…
Najednou se Robert ocitl v téměř naprosté tmě. Svítila jen obrazovka jeho počítače běžícího na záložní zdroj, a do tmy žhnulo jen havarijní osvětlení velínu a provozu pod ním. Zmocnil se ho stejný šok jako tenkrát, když se vše ponořilo do tmy po smrti jeho přítele. Nebyl schopen pohybu, ale vytušil, že za ním někdo stojí.
A k tomu uslyšel hlas:
"Stroje se dají vždy vypnout. Ale ty si to necháš pro sebe. Jinak zítra do práce nechoď."
Robert sebral síly a pomalu se ohlédl. Za ním stál vysoký šedovlasý muž s rukou na nouzovém vypínači energie:
Roger Wenger.
Odpočívejte v pokoji, Václave Havle
18. prosince 2011 v 15:59
|
CoSeDěje
Poslední a definitivní Odcházení dnes nenapsalo pero Václava Havla, ale jeho život. Smutná zpráva o jeho smrti obletěla celý svět.
Mezi jeho lidskými hodnotami a společenským přínosem jsou nejčastěji citovány jeho hluboký humanismus a desetiletí trvající hrdinský, ale nenásilný odpor vůči totalitnímu režimu, kterým slavil konečný úspěch v podobě klidného přechodu na cestu k demokracii.
Já osobně jsem si hned ve druhé řadě nejvíce vážil Havlovy schopnosti nahlédnout srdcem do podstaty věcí a srdcem i rozumem formulovat vize, které se staly inspirací a sdílenými hodnotami pro tolik lidí. Havel byl obdařen šestým smyslem pro lidské společenství, schopností stát se duší společnosti a díky tomu vynášet na povrch i problémy, které se skrývaly pod hladinou a málokdo jiný je byl schopen najít a pojmenovat.
Z jeho ryze politického a státnického života jsem si nejvíce vážil Havlovy schopnosti přijímat rozhodnutí, která se nakonec ve většině případů ukázala správná nejen z okamžitého, ale zejména dlouhodobého hlediska.
Je smutně příznačné, že velké osobnosti nás opouštějí právě v dobách plných nejistoty, v dobách kdy velmi potřebujeme skutečné osobnosti, vůdčí charaktery, kolem jejichž hodnot a vizí jsou lidé schopni se semknout a úspěšně je realizovat.
Je jen málo lidí, na které lidé v naší zemi i na celém světě nikdy nezapomenou a vždy budou vzpomínat v dobrém. Václav Havel se dnes stal jedním z nich.
Nezapomeňme a zůstaňme věrni tomu dobrému, co v nás probouzel a co nám předal.
To Vám dnes s pohnutím píše Váš
Lukáš
Bláznivosti z webu sebrané
30. listopadu 2011 v 12:50
|
CoSeDěje
Milí platící,
nemaje pro své četné obecenstvo lepší duchovní potravu, dávám dnes na svůj blog k lepšímu pár drbů, které jsem "zaslechnul" v poslední době na webu:
1) Velká Británie má jednoduchý plán na dluhy, krizi a vůbec všechno - Patriotic Retirement Plan
Věc je jednoduchá: Každý při dovršení padesáti let věku dostane výpověď ze zaměstnání spojenou se zlatým padákem 1000 000 liber. Na oplátku už do smrti nesmí být zaměstnancem, může jen sám podnikat či školit mládež nastoupivští na uvolněné pozice.
Senioři nesmí z nabytého majetku vyvést do zahraničí ani penci a naopak, po nějakou dobu musí kupovat pouze zboží domácí produkce. Zároveň jsou povinni splnit minimální kvótu nákupu vysoce zdaněných cigaret a alkoholu. Osobně se mi tato povinnost líbí už proto, že takový důchodce zemře možná ještě dříve, než stačí - byť skromným způsobem - meloun utratit. K tomu navrhuji, aby takto ušetřený zbytek nepřipadnul příbuzným, nýbrž státu.
Takže, všechno je jasné: Vybrané penízky půjdou na splacení dluhů společně s tím, co se ušetří na financování sociálního systému, který po této epochální změně už nebude potřeba. Určitě ještě něco zbude, a to bude investováno do modernizace infrastruktury a tedy další vzpruhy národního hospodářství.
Takže brilantní plán je zde a já mám jen tři otázky:
A) Proč něco tak skvělého už někoho nenapadlo dříve?
B) Nepřidáte se ke mně? Chci s tím u nás jít za pány Nečasem, Kalouskem, Drábkem…
C) Vymyslel to jen jeden člen z Monty Pythonů, nebo celá skupina?
2) Chudé Řecko?
Patrně každý slyšel zvěsti o tom, jak se řecký erár dlouho choval poněkud nešetrně. O mrtvích duších pobírajících důchody slyšel už asi každý, ale víte například, že Řecko zaměstnává na plný úvazek 30 lidí, kteří se starají o jezero Kopais? Nikomu nevadí, že vyschlo už před 53 lety.
Prosakují však i zvěsti o tom, že drobné podvůdky mají Řekové tak nějak v povaze a není to jen věcí eráru.
Když se satelit podíval na severní část Atén, bylo napočítáno 16974 bazénů. Pro daňové účely jich však bylo kupodivu přiznáno jen 324.
Na severu Řecka najdeme město Larissa, centrum zemědělské oblasti. Zdejší pilní zemědělci mají největší počet vozů Porsche Cayenne na hlavu na celém světě. Obzvláště pikantní je to v situaci, kdy zemědělství zajišťuje pouze 3,2 HDP Řecka a subvence z EU tvoří polovinu této hodnoty.
Zdá se, že tak špatně jak je nám prezentováno na tom není ani zbytek Řeků. Vozů Porsche Cayenne je v zemi totiž registrováno více než plátců daně přiznávajících příjem 50 tisíc euro a více.
Ostatně, vybírání daní není silnou stránkou Řecka. V nevybraných daních mají Řekové 60 miliard euro.
A co Vy? Máte také nějaké z webu sebrané geniální nápady a zaručené informace? Sem s nimi!
Váš
Lukáš
Akademický blb - pohroma nejen v politice
22. října 2011 v 0:27
|
CoSeDěje
Existuje odvěká kategorie lidí, kteří bývají nazýváni různými jmény, avšak v každém případě se jedná o osoby podobných charakteristik. Moje osobní pojmenování typického příslušníka tohoto druhu zní "Akademický blb".
Stejně tak existuje řada lidí, kteří se celý život - a ne vždy pro vlastní perverzní uspokojení - zabývají výzkumem těchto jedinečných, byť neblahých osobností.
Namátkou jmenuji vysloužilého politika Miloše Zemana, který definuje politiku především jako "Boj proti blbosti včetně blbosti vlastní". Osobně bych si přál, aby zejména na druhé zmíněné frontě přidal na ofenzívě, avšak za akademického blba ho v žádném případě nepovažuji, naopak si ho za mnohé vážím.
Akademického blba však nelze zaměňovat s typy šíleného profesora či nekonvenčního intelektuála. Setkáme-li se s příslušníkem některého z těchto dvou druhů, napoprvé se sice pobaveně usmějeme, ale vzápětí dojdeme názoru, že ten i onen je vlastně opravdu vzdělaný a originální, byť trapný či neohrabaný človíček. Oba zasluhují toleranci, pochopení - a často pro výsledky své vědecké či jiné činnosti také zasloužené poděkování.
Akademický blb je však někdo jiný. Při setkání s ním se napoprvé sice také usmějeme a bavíme, avšak hlubší vzhled do takové osobnosti bývá znepokojivý a často vyloženě mrazivý.
Klasickým živočichem druhu akademického blba bývá - obzvláště v českých podmínkách - politik. Ať už je to politik lokální působnosti (zde mívá charakteristika "blb" většinou navrch nad přívlastkem "akademický"), nebo politik dlící ve vládě, jehož "akademičnost" spočívá v jedinečné schopnosti ideologických a obsáhlých, ale nicneříkajích nebo lživých vyjádření.
Politik druhu akademického blba mívá svoji příslušnost k této kategorii nejčastěji vrozenou, takový člověk je akademickým blbem po celou dobu své kariéry cestou nahoru i dolů. Tento případ akademického blba je nejčastější i v civilním životě mimo politiku, u politiků však nabývá zvláště obludných i smutně groteskních rozměrů. Jako nejvýraznější současný zástupce tohoto poddruhu se mi jeví ministr školství Josef Dobeš.
Druhým a mnohem vzácnějším případem akademického blba je člověk, který po určité období svého života sice dosahoval výjimečných teoretických i praktických výsledků, avšak od určitého okamžiku začal klesat - většinou velmi strmě - na úroveň blba, mnou zvaného blbem akademickým. Tento pokles nelze zaměňovat s přirozenou opotřebovaností stárnoucího jedince či dokonce senilitou, člověk takového typu si zachovává většinu svých schopností, avšak jeho vrozené dispozice k akademickému blbovství začaly v určitý okamžik převyšovat jeho nadprůměrné intelektuální kvality.
Zcela výjimečně čistý příklad tohoto druhu vidím v panu Václavu Klausovi. Abych nebyl podezírán z čistě levicového pohledu, jako "nadějný" adept na příslušníka tohoto druhu se mi zvláště v poslední době jeví také Jiří Paroubek.
Případ Václava Klause je jistě hoden mnohých odborných studií a takové studie také vznikají. Stručně shrnu, že se jedná o člověka, který neustále hledá nepřátele a nenajde-li skutečné, vytvoří si je rozeštváváním lidí vůči sobě navzájem. Tento člověk s titulem profesor užívá nepřípustných projekcí z jednoho vědeckého oboru na jiný, zkreslených i vylhaných skutečností k potvrzení tezí, které jsou pouze jeho vlastním a zcestně argumentovaným názorem. Ubohost této osoby dokresluje skutečnost, že se coby první občan naší země velmi často chová hulvátsky k lidem, kteří z nejvyšších sfér naopak potřebují podporu a pomoc. Tento člověk už dávno rozdělil populaci na svůj fanklub a zbylý odpad, já osobně přiznávám svoje pohrdání tímto individuem a proto se k němu už nebudu dále vyjadřovat.
Případ pana Josefa Dobeše se vyznačuje tím, že na ministerstvo školství nastoupil z předchozí kariéry vězeňského psychologa. Odtud také odpověď na otázku, která se nabízí: Proč vůbec jmenuji pana Dobeše jako zástupce akademických blbů? Mnohem lepší charakteristiku než bych dokázal já sepsali středoškolští učitelé z Plzně - odkaz zde: http://www.denik.cz/z_domova/ministr-dobes-si-od-ucitelu-vyslouzil-20111012.html
Proto je postava pana Dobeše výjimečně vhodná, abych přešel k dalším zajímavostem akademických blbů.
Dříve než tak učiním chci zdůraznit, že nepíšu o obyčejné lidské hlouposti. Opakuji slovo akademický proto, protože tento druh blba nejenže absolvoval vysokoškolské vzdělání, ale toto vzdělání pseudovědeckým způsobem nadále používá ve své profesní činnosti.
Zvláštní kategorii tvoří akademičtí blbové, kteří sice nabyli výjimečného obecného vzdělání a přehledu, ale nedospěli k nim institucionální formou. Snad nejzářnějším světovým příkladem může být polyhistor Fidel Castro /mimochodem držící několik světových rekordů v délce řečnění, které následně sám překonal/ či z českých luhů a hájů vzešlý ředitel Národního parku Šumava Jan Stráský.
Případ pana Castra je samozřejmě také objektem mnoha studií, ale ty já dělat neumím ani nechci. U našeho domácího pana Stráského však něco doplnit svedu. Tento pán je akademickým blbem mé třetí kategorie proto, protože se považuje za odborníka na ochranu přírody, ačkoli vystudoval filozofii a politickou ekonomii, profesně působil na poli ekonomickém a profesně-zájmově v oblasti turistiky. Navíc tento člověk svými činy dokazuje, že je vrcholně nezdravým příkladem konfliktu ryze hospodářského a turistického pohledu na přírodu s pohledem ekologickým a ochranářským. Jistou perličkou je fakt, že Stráský má za sebou velmi různorodou kariéru v nejvyšších patrech naší politiky, takže si nikdo nemůže být jistý tím, čí vůli a z jakých důvodů vlastně dnes vykonává při radikálních krocích, ke kterým přistupuje ve své současné funkci.
Tím se dostávám k poslednímu a myslím, že nejdůležitějšímu upřesnění definice akademického blba: Akademickým blbem je člověk natolik zmatený, že svoje názory a přesvědčení pokládá za vědecká a objektivní fakta a navíc svoje názory prosazuje a rozšiřuje s přístupem a energií fanatika.
Akademickým blbem často bývá osoba, která má moc i vliv a k tomu početný zástup příznivců. Nepatřil mezi ně dávno mrtvý Hitler nebo včera zabitý Kaddáfí, ale byli jimi Marx či McCarthy.
Akademickými blby se hemží i dnešní svět a zítra tomu bude stejně tak. Pozor na ně!
... a v Itálii to jde, ikdyž je to mimo
21. září 2011 v 16:36
|
CoSeDěje
Ahoj přátelé,
Nedávno jsem se tu rozohnil nad tím, jakto že u nás za korupci nebyla zavřena žádná velká ryba.
Zdá se, že naopak v Itálii je možné zavřít kohokoli (s výjimkou mafiánů, samozřejmě):
Dnešní zprávy hovoří o tom, jak v Itálii postavili před soud několik seismologů, poněvadž nevarovali před zemětřesením. Odborníci se přitom shodují: Zemětřesení bohužel předpovídat neumíme, umíme jen stanovit oblasti, kde je nejčastější a v budoucnu nejpravděpodobnější.
Připadá mi to velice zajímavé. Věda, která nikdy netvrdila, že dokáže něco předpovídat, je souzena za to, že daný jev nepředpověděla, poněvadž měla k dispozici dny až týdny varovných znamení.
Naproti tomu se podívejme na většinu ekonomů: Jejich věda se holedbá, že umí předpovídat vývoj nepřeberného množství hospodářských ukazatelů. Léta měla jasné a měřitelné důkazy, že se v globálním měřítku tisknou peníze, krade se a současná životní úroveň je vykoupena tím, že to prostě dříve nebo později praskne. Prasklo to a celý svět je v ekonomické krizi.
Já se ptám, kdo postaví před soudy ty davy sebevědomých pitomečků, kteří si neviděli ani na špičku nosu a léta ve službách nejrůznějších finančních institucí buď tupě ignorovali vzrůstající problém, nebo přímo a záměrně lhali?
Neodsuzuji ekonomii jako takovou, ale připomínám, že má svá omezení, mnohem větší, než leckdo tušil. Neodsuzuji ani ekonomy jako takové, ale připomínám, že většina z nich prostě zklamala.
Země, kde není možné nikoho zavřít
20. září 2011 v 12:59
|
CoSeDěje
Ahoj přátelé,
tak jsem se dočetl, že i slovutný miliardář pan Babiš se ujal vystupovati proti korupci v naší zemi. Ponechme stranou, zda se nejedná o zloděje křičícího "chyťte zloděje!", ten pán říká to, co každý ví a co každého štve.
Korupce v České republice je prostě gigantická hydra, ikdyby jí někdo usekl jednu jedinou hlavu, rázem jí vyroste deset dalších.
Opakování je matkou moudrosti a tak připomenu: Amnesty International Českou republiku za rok 2010 v Indexu vnímání korupce posadila na 53. místo ze 178. (178. místo je Somálsko, země, kde nefunguje nic kromě rozkrádání humanitární pomoci a pirátů okrádajících všechny kolem).
V našem parlamentu a vládě sedí jako vždy tlučhubové, neumětelové, flákači i zločinci, tato současná garnitura však byla zvolena především za kecy o boji proti korupci.
Já se jich tedy zcela přirozeně ptám: "Kromě těch keců a zcela směšných úprav některých zákonů, co skutečného jste udělali?
Já se ksakru ptám:
"KOHO JSTE ZAVŘELI?"
Až zavřete první opravdu velkou rybu a vrátíte podstatnou část toho, co ukradla, potom teprve můžete opatrně doufat v návrat důvěry alespoň několika promile z těch všech, které jste v naší zemi zklamali.
P.S.: Ví to každý a já to opakuji: "Bez šibenice není revoluce"!
Počítač - můj úhlavní nepřítel!
24. srpna 2011 v 21:17
|
CoSeDěje
Místo úvodu mám maličké upozornění pro ajťáky jakož i všechny zkušené, tedy v dnešní době běžné uživatele PC: Prosím, nečtěte dál, jinak se na mě a moji neschopnost používat ten pekelný vynález i jeho programy naštvete stejně jako se já níže naštvávám na stroj, který je Vaším denním chlebem!
Jistě mnozí z Vás se s počítačem setkáváte každé ráno v kanceláři - a já začnu se svým žalozpěvem na tento vynález právě v okamžiku, kdy ráno do kanceláře vstupuji.
První leč na mě číhá už při vstupu do místnosti, kde se ta prokletá bedna skrývá. Zmáčknu tlačítko a předpokládám, že do stroje už proudí elektřina, tedy - je připraven k činnosti. Teoreticky je možné si tento předpoklad ověřit při rozsvícení kteréhokoli daru pana Edisona, prostě cvak a blik!
Čekám, že u daru pana Sčota tomu bude stejně. Chyba lávky, přátelé, kterýkoli počítač se zřejmě skrývá v nepochopitelné dimenzi, kde rychlost světla je o mnoho řádů nižší, než v našem světě, ale navenek do té naší dimenze rafinovaně ukazuje jen tu klávesnici, strojalmaru a monitor. Zatímco si nervózně podupávám a čekám, kdy se konečně objeví logo vindófs a jaksepatří se ustálí ikony na ploše, stihnu si uvařit - a jsem-li patřičně pracovně vytížen, pak i vypít - první kafe.
Dobře, každý potřebuje svůj čas na rozjezd. Nelžu Vám přátelé, ta bedna toho času potřebuje podstatně víc než já po zazvonění budíku, a to jsem od přírody živočichem líným, pomalým, natvrdlým a nedůvtipným, jednoduše individuem s povšechně delší reakční lhůtou. Kromě toho: Obléká se snad počítač? Ne! Čistí si zuby? Ne! Jde na WC? Ne! Dobře, dělá další spousty věcí, ale to my lidé mezitím děláme taky! Nehádejte se se mnou, tvrdím, že prostě nic nemůže omluvit tu počítačovu nesnesitelnou ledabylost a bohorovnost v situaci, kdy už člověk dávno dřepí na stoličce a marně prohání myš po podložce!
Neodporujte mi, věc je jasná: Ta šikanózní ikona přesýpacích hodin na obrazovce je dokonale v souladu s mým přesvědčením, že počítačová bedna je stroj předpotopní, který patrně vynalezli už staří Řekové, ale stejně jako přesýpacích hodin se ho po objevech lepších zařízení moudře vzdali. Je to vážně tak přátelé, rovnice všehomíra pánů Newtona, Maxwella a Einsteina jsou těm křemíkoplastovým bednám zřejmě ukradené, ony si vymyslely nové, lepší a hlavně: Delší!
Po delší nebo - dá-li Bůh - kratší době rozjezdu PC je tedy možné přistoupit ke kliknutí na programy, které používám. Jeden po druhém: Klik, hodiny, ikonka, eventuálně vložení hesla, obrazovka programu, minimalizovat, klik... . Rychlost těchto reakcí počítače je extrémně nepřímo úměrná množství mého času, nutnosti udělat to či ono a vůbec všeho, co od toho stroje potřebuji teď, hned, okamžitě a bez keců.
Snad by to vše člověk vydržel, byl-li by počítač jako kterýkoli jiný stroj strojem předvídatelným, to on ovšem zdaleka není. Nezřídka se mi stane, že program, který jsem s takovým úsilím spustil ,hned po svém rádoby naběhnutí oznámí, že někde udělal chybu, neví kde a jak a bez dalších okolků též informuje, že v chybě bude pokračovat buď do aleluja, nebo se ho pokusíte nějak ukončit. Nevyjde-li tento pokus (nevyjde skoro nikdy), musím počítač restartovat (další pitomé kliky), nezřídka i resetovat (jedno slastné a rychlé stisknutí jediného tlačítka, jóóó...).
Ze své zkušenosti můžu říct, že restartovací akce rozhodně trvá delší dobu než například dát opilci pár facek, aby se v hospodě probral, zaplatil a šel si po svejch.
No nic, vše je hotovo, pokračuji znova podle slabikáře: Čekat až to naběhne, poté klik sem, klik tam ... a tak dále. Mezitím mi pochopitelně zvoní telefony s žádostmi o informace, které mohu předat jen skrze tu prokletou /toho času temnou/ obrazovku a nezbývá mi, než se vymlouvat, kličkovat v neprostupném bludišti a doufat, že po restartu se už vše podaří. Víry musím mít plný pytel, ale jistoty nemám ani co by se za nehet vešlo. Vypadá to na druhé kafe.
Stane-li se, že Bůh skutečně dal (neber Božího jména nadarmo a nedá-li, a nastav druhou tvář), přichází dobrodružství připojení k internetu a tichá modlitba za online aplikace, aby alespoň některá fungovala tak, jak má.
Webový prohlížeč je po spuštění v každém případě chytřejší než já, a nadto je obdařen schopností nahlížet do mé duše a sídla mých přání. Velmi často tedy nabízí svoji aktualizaci, po které bude lepší, krásnější, dokonalejší, rychlejší a přítulnější než kdy předtím, ovšem vyžaduje to jen určitou maličkost - můj čas. Jestliže však jeho nabídku odmítnu, po kratší či delší době se mi stane, že už nebude fungovat ani tak, jak fungoval, když byl ještě starý, opotřebovaný, nehezký a nerudný, nýbrž někdy odmítne fungovat vůbec.
Přichází tedy na řadu jeho restart, v nouzi využití prohlížeče jiného a opět odyssea online aplikací klik - heslo - klik a tak dále. Snad budou fungovat i pod jiným prohlížečem, víra prý hory a informace přenáší.
Online aplikace samotné se též vyznačují bezmeznou láskou k uživateli. Vkládáte-li neobyčejně důležitá data, stává se, že Vám hrdě oznámí svůj konec kvůli určité chybě. Jazyku popisu chyb se meze nekladou a jeho surrealita vzhledem k člověku zrovna dřepícímu před obrazovkou si v ničem nezadá s jeho nulově užitečným obsahem.
Po výjimečně šťastném dni, který neproběhnul o mnoho hůře, než jak jsem právě popsal, přichází na řadu slavnostní vypnutí kybernetické obludy.
V případě že zrovna velmi spěchám z práce pryč, dochází k další zajímavosti: Počítač oznámí, že byly nainstalovány nové verze, upgrady a bůhvíco bůhvíčeho, přičemž dokončení tohoto díla si vyžádá pár minut /nezřídka půl hodiny/. Po tom všem přítulná krabice nabídne, že se sama vypne, ovšem - pokaždé se jí to nezdaří.
Je-li zrovna pátek odpoledne a Vy někam spěcháte, můžete si vybrat - odejdete z práce brzy a v nejistotě, nebo za určitou - spíše delší než kratší dobu - a naštváni.
Když k bedně v duchu odtušíte: "Polib mi…" a odejdete dříve, může se tudíž stát, že počítač bude tiše louskat elektrony až do Vašeho návratu v pondělí ráno. Samozřejmě - většinou se nic nestane. Je tu ovšem určitá možnost, že paní uklízečka nebude v pátek večer považovat zapnutý počítač za samozřejmost a bude se Vás snažit všemi možnými cestami kontaktovat, abyste zjednali nápravu.
To by byla možnost lepší, jste jen vyrušeni u piva. Možnost horší je ta, že se nikoho neptá a nápravu zjedná sama. Je-li paní uklízečka spíše ženou praktickou, pomačká pomačká nejdříve vše možné i nemožné, potom zavolá své kamarádce a podaří se jí počítač jakž-takž normálně vypnout.
Je-li však ženou fantazie a neobvyklých řešení, podaří se jí před telefonátem kamarádce nadělat v počítači neobvykle mnoho pro jiného nepředstavitelných operací, po kterých zavládne v počítači to, co má naopak uklízečka v popisu práce likvidovat: Naprostý chaos. Je dokonce možné, že se jí podaří na zcela nepatřičnou adresu odeslat mailem zcela nepatřičný soubor. Poté existuje jediné řešení: Odstěhujte se někam hodně, fakt hodně daleko a na černém trhu nakupte falešné doklady, nebo si obstarejte hodně zhuleného, ale hodně dobrého právníka, aby Vám soud uvěřil to vše, co se bez Vašeho přičinění stalo.
Tak už to tedy o mě víte: Pro 21. století se svojí schopností používat počítač rovnám schopnostem dnešního ajťáka veslovat coby otrok ve starověké galéře.
Ale co, já si umím poradit: Vynaleznu stroj času a vrátím se v minulosti někam doprostřed obou těch prokletých věků - přímo do středověku. Stanu se mnichem, budu se modlit, využiju horké novinky své doby - vynálezu pana Gutenberga a zbavím se toho zdlouhavého opisování knih. A kdo ví, třeba začnu pěstovat na klášterní zahradě hrách a přijdu na zákony genetiky dříve, než se to podařilo panu Mendelovi.
Na závěr si Vás dovolím obšťastnit několika drobnými postřehy, které mě při kontaktu s mým kybernetickým nepřítelem napadly:
1) Ta odporná věc neustále vyžaduje od svého uživatele příliš mnoho znalostí k tomu, aby předvedla příliš nedokonalé míchání karet, kterému se prý v IT hantýrce říká zpracování dat.
2) Jsem obeznámen s tím, že v nitru počítače se skrývá například pevný disk nebo DVD mechanika, ale patrně nikdo a nikdy mě nebude schopen obeznámit s tím, proč ty dvě věci ve zcela nepochopitelných okamžicích a po libovolnou dobu bez vyzvání započnou svoji záhadnou činnost s veškerým randálem s tím souvisejícím a především se ztrátou času bez jakéhokoli viditelného výsledku, ovšem s jaksepatří pompézním zastavením veškerých činností, které po počítači v tu chvíli vyžaduji.
3) Všechna OPRAVDU důležitá hlášení systému probliknou obrazovkou na tak nepatrný okamžik, že pomalé oko hloupého uživatele je není schopno zaznamenat.
4) Počítači občas trvá i několik minut, než se po zadání příslušných povelů vypne. Neomylně se však vypne vždy jedinou sekundu předtím, než si uvědomíte, že jste na tomto stroji ještě něco zapomněli udělat.
5) Paříte-li zrovna nějakou zvláště napínavou hru, hra oznámí chybu a vrhne Vás zpět do Windows těsně předtím, než dokončíte tu zvláště obtížnou misi a postoupíte do dalšího levelu. Automatické ukládání v takovém případě zásadně nefunguje.
Tak se mějte a napište mi svoje zkušenosti s počítači - možná raději na korespondenčním listku...
Váš Lukáš
Jeden výlet - jedna fotka?
13. srpna 2011 v 19:10
|
CoSeDěje
Ahoj přátelé,
jak se zdá, tento rok mi velice důrazně říká: Nikam nejezdi a nic nefoť. Po mlhavém a deštivém zážitku z Nízkých Tater mě dnes v Jeseníkách čekalo to samé, přestože předpověď zněla docela optimisticky. Na předpovědi počasí a pány meteorology jsem si vůbec letos vytvořil novou teorii:
Jistě jste zaznamenali, že u předpovědí bývá uvedeno i procento úspěšnosti, konkrétně u předpovědí na další den je obvykle napsáno: Úspěšnost předpovědi 90 - 95%. Já jsem však přišel na to, proč se nám takové procento úspěšnosti zdá nepravdivé. Je to jednoduché: Opakovaně řádí tiskařský /či webový/ šotek a umazává to podstatné. Dovolím si tedy texty meteorologů opravit:
NEúspěšnost předpovědi počasí na další den: 90-95%
Nyní je tedy už vše jasné a my můžeme meteorologům jejich drobné nepřesnosti odpustit, nemohou za to.
Přese všechny štrapáce Vám však dnes posílám alespoň jednu jedinou fotku z výletu. Jedná se o Vodopád na Poniklém potoce, stručně Poniklý vodopád. Patří mezi ty vůbec nejkrásnější v celých Jeseníkách a je trestuhodné, že ho turistické značení zcela opomíjí a tak je tento vodopád zároveň jedním z těch nejméně známých.
Kdo byl v Krkonoších, tomu Poniklý vodopád bude připadat jako menší bratříček Mumlavského vodopádu. Podobnost není náhodná. I Poniklý vodopád tvoří kaskádu delší než vyšší /výška hlavního stupně 2,8 metru, celkově 3,3 metru, délka se uvádí 10 m - při pohledu na místě bych však tipoval o něco méně/ a mezi maličkými vodopády našich luhů a hájů má poměrně vysoký průtok /120 litrů za sekundu/. Zde však podobnost nekončí: Také poniklý vodopád vytvořila tektonická porucha /příčný zlom/ vedoucí údolím. K dotvoření výrazného vodopádového stupně přispěla i erozní činnost vody, která narušené a méně odolné horniny pod stupněm vymlela a vytvořila zde tůňku. A poslední podobnost: Také zde bystřina pod vodopádem na několik desítek metrů zvolní svůj běh, než opět nabude charakteru peřejnatého toku s velkým spádem.
Mějte se tedy hezky a zde je slíbená fotka:
Zde hledá